Volná místa v Bohemiachoru!

Vážení zpěváci, zvláště ti nadšeného a veselého druhu,

smíšený pěvecký sbor Bohemiachor, velmi zábavná a dobře zpívající partička lidí z celé naší země, která se setkává několikrát za rok, hledá posily.

Jsme velký sbor (v ideálním stavu čítáme 8×8 hlasů), ale pokud už jste někdy zpívali ve sboru, pak víte, že tenorů není nikdy dost. Zatím je trochu místa v 1. i 2. tenoru, proto máte-li hlas podobného ražení, chuť pustit se s námi do práce a třeba i jiné kladné vlastnosti, neváhejte a pište, dozvíte se víc.

Květnová Kadaň

 

Inu… Kadaň… to je docela z ruky, co? To si takhle jedete…

Pomalu vylézáme z kouřícího se Alicina auta pár kilometrů za domácími vraty – Alice, já, Ferin – a do Kadaně daleko… zatím co Alice vede hovor se servismenem z Hondy, my s Ferinem také vytahujeme své mobily. Chystáme se volat o záchranu sopranistku Hanku P. – jede prý sama z Liberce (ale kudy? a kdy? třeba se těch pár desítek km pro nás vrátí…). Stojíme na vršku u lesa, nikde nikdo…najednou se přiřítí auto, prudce u nás zabrzdí a z něj vyskočí Hanka! Jedním pohledem zmapuje situaci a houkne směrem k nám: „Tak co, přeházíme tašky a jedem, ne?“ Já jen tiše hlesnu: „My jsme ti ale ještě ani nevolali, tak jak jsi mohla vědět?“ „Prosím tě, takových let zpíváš po kostelech, tak čemu se divíš?“ usmála se Hana. (Lída)

… míjíte trochu strašidelnou elektrárnu, prohlížíte si tu zvláštně krásnou umělou krajinu a najednou jste v malebném městečku s gymplem, na jehož vratech je cedulka BCH. Minete ho, protože ta cedulka je vidět až poté, co se na kruhovém objezdu otočíte a přijedete z opačného směru. Ubytování a zkoušení ve škole bylo perfektně zařízeno, napsala Krize, kterou nadchl sud, připravený přímo před zkušebnou.  Jenže pivo došlo už první večer! (Jitka H.)

Budova je to krásná, ale trochu škodolibá.

Je pauza po první části páteční zkoušky. Spěchám do třídy v přízemí, kde jsem si odložila po příjezdu tašku a všechny své věci. Otvírám dveře – třída je absolutně uklizená, lavice srovnané, ale tašky, batohy, spacáky nikde! Vycouvám, rozhlížím se – ne, neblbnu, je to ta správná třída – v rohu, vedle vchodu, naproti schodišti… že by to někomu překáželo a odnesl všechna zavazadla jinam? Jdu najít Markétu, chci se zeptat. Cestou potkám na schodech Haničku Knechtlovou – ta má ve tváři stejně vyjevený výraz jako já – hledá své věci. Nechala si je v té samé třídě. Vracíme se tam znovu…nic! Jdeme tedy spolu do zkušebny a tam je nám záhada objasněna – škola má dvě zcela identická schodiště ve dvou zcela stejných částech budovy – jen my sešly dolů tím nesprávným. :-)) (Lída)

Scházíme se postupně, jako vždy. Jestli jsme dobře připraveni nevím, taky přicházím pozdě. Matky mají to veliké štěstí, že od dob Michala Hájka se děti na soustředění tolerují a mateřská pauza je dobrovolná. Ale návraty nebývají snadné.

Konečně jsem po roce zpět z mateřské… Jak se kdo, proboha, jmenujete?!“ Sbor se obměnil, ale pozitivní záření se nemění. (Markéta H.)

V sobotu ráno slyším zvony. Krásné a dlouhé vyzvánění. Tady musí být nějaký chrám, nebo aspoň veliký kostel, to je nádhera. Musíme se k němu podívat! Ale proč zvoní v 8:50?  „Co si ještě pamatuju – že jsem si tentokrát zapomněla vzít svůj
zvonek a tak jsem musela zvonit na kostelní zvon z mobilu.“
(Bára B.)

Rozezpívání, tedy spíš rozpohybování, se ujímá náš nový druhý sbormistr Jirka Mátl! Hrou Cogito ergo sum, nebo taky Evoluce, se sbor mění v masu pípajících, kdákajících, štěkajících a v prsa se bijících živočichů. Z málokoho se opět stane člověk. Chtěl jsi nám tím něco naznačit, Jiří?

Zatímco náš malý Vojtěch balí na nábřeží Maxipsa Fíka všechny tři Novotných blondýny, pilujeme kousky, které přinesl na březnové soustředění host Jirka Holubec. Jiřík Mátl se ujímá Schnittkeho dvojsboru, Vítek cizeluje Dragouny, až z nich Lence běhají zimomriavky, o Chilcotta se kluci dělí. Novinkou je romský blůček, který měl být kořením původně zamýšlené benefice pro Čhavorenge. Vybírat ale pro cikáňata v Kadani by prý mohla být pohRoma. Tak jsme našli místního nemocného chlapce a pro něj pár tisícovek nakonec vyzpívali.

Kostel je – jak varovala Markéta – opravdu hodně studený. Do poslední chvíle před koncertem sedíme nabalené do kabátů a šál na lavičkách na náměstí a akumulujem teplo… (Andrea) To je ten samý moment, kdy bylo celé náměstí tiché, zurčela jenom fontána, sluníčko svítilo a lidé se usmívali. (Anička)

Koncert začínáme netradičně nástupem hlavním vchodem i skrz sakristii. Bogorodice děvo je totiž dvojsbor, který si žádá i prostorové oddělení. Podle Krize ukočírovat dvojsbor na koncertě musíme určitě uvést jako kvalitní zářez do začátku kariéry našeho druhého sbormistra!  Na další kusy už ale opět spojujeme síly a děje se něco mimořádného. Nebyla jsem sama, kdo cítil ty zvláštní vibrace. Možná přicházejí z fary, která je „magická a tajuplná, plná temných křivolakých chodeb. Když jsem jí procházela, na zádech mě lehce šimral strašidelný pocit.“ (Olina) Možná z lidí, kterých přišlo dost, i když autobus nejzapálenějších kulturychtivých Kadaňanů prý zrovna odjel do Prahy na operu. Hujerovi snad nebyli v přesile.

Přijela si nás poslechnout naše rodina, hlídala holčičky i Daníka, který během koncertu rytmicky doprovázel každou skladbu. Ač se babička snažila deku, kde byly knoflíky, zajistit, nedařilo se a Daník nožkama rytmizoval a babička se pěkně zapotila. (Jitka Z.)

Zapotili se jistě i tenoři, kteří hrdinně hulákali „Aničkóóóó, dušičkóóóó“ a místo romského textu pokračovali už jen nezřetelným huhli-huhli.

„Jo, večírek rozjel Kámoška, což bylo fajn.“ (Bára B.) Konečně jsme načali lahev na zapití Vojty, kterou jsme už od ledna vozili na všechna soustředění. A pak už se to neslo ve starém duchu. „Kámoška střídá kytaru s basou, Kobra fidlá na housličky, Ferin sedí u kláves, hraje a zpívá i Standa, Milan… a my, holky po padesátce, s blaženými úsměvy zpíváme jak o život…nádhera!“ (Lída) Podle Krize se moc nepařilo, protože nebylo dost „mladých a neopotřebených“, ale podle Lenky po mejdanu „Evička hovoří hlasem nastydlého Dalibora Jandy po 20 pivech“, tak nevím. Mně to zní jako fajn mejdan. Akorát Evičce běží hlavou: „Odteď bez hlasu.“

Zdá se ale, že úplně nejvíc na všechny zapůsobilo město samotné. Nikdo tak čisté a upravené místo nečekal.

Malebná zákoutí kolem opravených hradeb, uličky, kde každý historický dům má nějaké nové využití – krámky, služby, firmy… spousty soch, pomníčků, hezké výhledy! (Lída).  Mě určitě kromě města jako takového naprosto dostala údajně nejužší ulička – Katova. Vůbec cesta k ní podél hradeb stála za to! (Krize) K mým nejlepším zážitkům z Kadaně patří výlet na městské hradby v měkkém světle, které ozařovalo řeku. (Anička) Za mě krásný hrad a sympatické i celé město! (Zuzka) Jen na věž nás s kojencem nepustili. Budou muset vyprávět jiní.

Na závěr ještě poděkování Markétce, která nás do Kadaně přivedla a s láskou o nás pečovala: Penzion Astrid je oáza klidu uprostřed vilové čtvrti. V noci sice málem přelejzáme plot kvůli zapomenutým klíčům, vše se ale vyřeší a odměnou je nám ničím (a nikým) nerušený spánek. (Andrea) Nesmím zapomenout na neuvěřitelnou pohodičku v penzionku Markétčiny rodiny! Když jsme se v sobotu i v neděli ráno sešli u jednoho velkého stolu na snídani, vzpomínali, vyprávěli si, společně se smáli, připadala jsem si jako v kruhu velké rodiny. Díky, Markétko! (Lída)

Takže, DÍKY, Markétko!

 

Kompilát altích výkřiků provedla Tereza

(Fejti se v tom vrtali jen kosmeticky)

 

Pěnčín, březen 2017

Soustředění Pěnčín u Turnova, 10.-12.3.2017

(mohlo by mít podtitul „skoro jako v Huntířově….“ nebo „plné výhod“)

A jaké že bylo?

Retro – Kulturní dům, kde jsme ubytováni, naprosto odpovídá tomuto pojmu (nezkažená ukázka velkolepé architektury 70-80.let – obří prostory s patřičnou výzdobou), navíc v pátek večer, když všichni postupně dojíždíme, ve vchodu do budovy narážíme na místňáky, kteří se hrnou na zábavu pořádanou v RETRO stylu – mnozí z nich v parádním retro oblečku a taky retro věku;
Retro je i menu v restauraci (kde vybíráme smažák) a víc než retro je svátečně čepovaná a hořká „450-tka“ (retro pivo z roku 1567

Stylové – spíme na sále mezi stoly jako na plese

Pohodové – Jirka Holubec jako hostující sbormistr se celou dobu projevoval jako velký pohodář, nijak nás nepopichoval, což někteří při vzpomínce na Honzu Míška z minula velmi kvitovali; navíc je skvělý muzikant a velký pařič.

Nostalgické – Jirka nám taky prozradil, že pochází z Turnova (což je z Pěnčína co by kamenem dohodil) a do místního kulturáku se něco najezdil na tancovačky a hraní s kapelou – ze širokého okolí se sem do vesničky střediskové sjížděli Turnováci i s celým okolím

  

(*Vítek dokonce s novým IMAGE bez brýlí a naježato),

Pivní – Michal Tvrdý – coby organizátor – nám na oba večery zajistil velké štěně piva (nevím kolik to bylo litrů), což většina z nás s radostí přivítala*, přestože hlavně dámám po letně vychlazeném moku trochu tuhnuly úsměvy neboť …..

Mrazivé – topení hřálo v pátek večer a trochu v sobotu, v noci na neděli však vše (kromě nadšených Dragouních pěvců) vystydlo a na nedělní dopolední zkoušce už bylo možno vidět některé zpěváky jakoby právě vyšli z iglú

Voňavé – skoro nečekaně byly všechny prostory včetně restaurace nekuřácké (SUPER)

Časově bezeztrátové – neboť bylo „vše pod jednou střechou“, tedy žádné přecházení na jídlo (všude lze bez ostychu dojít v bačkorách), nebylo tedy čím se zdržovat, nešlo nikam zabloudit, takže vůbec nevadilo, že doma v batohu organizátor Michal zapomněl všechny pečlivě připravené info cedule

Bezkoncertní – takže mejdany bez sbormistrovského brblání a uhánění – páteční mejdan pokračoval i s Holubcovo až do časných ranních hodin a sobotní měl díky brzkému ukončení zkoušky (21:15) trochu zvláštní rozjezd – cca 2 hodiny přezpívávání starých zašlých a z hloubi paměti vytahovaných BCH skladeb (někteří to nevydrželi a šli raději spát) … vyvrcholilo to přezpěvováním Dragounů v každou sudou hodinu 0:00, 2:00, 4:00, přičemž ženské (hlavně S1) hlasy pak už museli suplovat pohotoví T1 (Jaroušek a nový Vojta…..)
Dostali jsme nařízeno uvést do zápisu, že Anička Brdičková poprvé ochutnala chobotnici!

Organizační – Michal Tvrdý a Matěj Hývl byli všemi členy schváleni za nové „výborníky“, za 2. sbormistra byl odhlasován a přivítán Jirka Mátl (jediný hlas proti němu pocházel od Matěje, který se tímto obával o ztrátu levobokého kumpána na pěvecké blbinky

Nacvičovací – v nových notách jsme měli několik celkem jednoduchých skladbiček ( O vos omnés, Bogorodice děvo, ……) – ale v nápaditých úpravách a efektních aranžích, jejichž účinek si Vítek coby „naslouchací“ dirigent ověřoval ve spací části pohodlně uložen na karimatkách. Vše je doplněno Lukášovými Dragouny, což se ukazuje jako překvapivě krásná a dojemná věc (z MIDů naprosto nerozpoznatelná a nikoho moc nepřitahující těžká skladba) – hlavně S1 tam mají velmi působivé melodie (a opravdu krásně jim to zní) a Chilkotovou Jazzovou mší, která nás baví a v tom mrazivém vzduchu i příjemně zahřívá.

… a přece koncertní – na závěr (v neděli v poledne) si nemůžeme nechat ujít opravdový koncert pro opravdové diváky (Zuzčina hlídací maminka+, K.moška+, sbormistrova Jíťa+, Katka hlídací++; ( „+“ jsou míněni potomci v různém stádiu vývoje) – při tom se ukázalo, že Dragouni a zvláště některé nástupy v nich jsou zvláště vypečené a dělají si s námi, co chtějí (takže končíme cca o 1 ton níže) – ale i tak je to dobrá pruba.

Celkově plodné – nebylo kde se rozptylovat (cukrárnou Pěnčín neoplývá), takže Holubcovu hlášku „…vůbec si to neberte na sebe…, ale nám náš kapelník říkával: hrajete den ze dne hůř a dnes hrajete jako pozítří…“, jsme asi opravdu nemuseli brát vážně.
V sobotu jsme udělali tolik práce, že v neděli jsme v např. v Dragounech „dopilovávali drobnosti, které se úplně nevydařily v sobotu v noci“.

Zapsala a vyfotila: Hanka Knechtlová

Praha, leden 2017

Tak je to Praha nebo to není Praha? Je pátek 13. ledna 2017 a naše cesty míří za Pájou a Mončou do Uhříněvsi. No jo, tam to známe. A na Honzu Míška už jsme taky zvyklí… Jenže nikdy nevstoupíš do stejné řeky. Chvíli poté, co „radič“ z navigace, který cestou proslul opakovanou hláškou „počkej, teď si musim srovnat noty“, konečně hlásí „dorazil jsi do svýho vysněnýho cíle“, získáváme cenné parkovací místo pod kostelem. Už je tma a v areálu školy nás čeká úhlopříčný boj s ledovkou na hřišti, protože až za ním, v novém pavilonu pro žáky 1.- 3. tříd, je naše letošní útočiště.
Host ukazuje nádech gestem, rozšiřujícím pas. Musíme ho napodobit. Za to se dozvíme, že tón je protáhnutí rypáku směrem k posluchači. Nádech musí být až do trenek a vokály stavěné vertikálně, aby mohla být „huba plná tónu“. Při typických křečovitých výdeších na slabiky „C! – HA! – C! – HA!“ si pokradmu prohlížíme Míškova společníka, krčícího se za sekundární samohrajkou po Honzově levici. Vypadá ustrašeně a unaveně, ale při dělenkách se dost rozmluví a vypadá to, že se i přes mládí vyzná v různých prostředích, spojených s hudbou. Hraje pozorně, ač je občas naoko kárán za opak („ kdybych ti měl za každej špatně zahranej tón useknout prst, tak už nemáš čím hrát!“) a slovník obou hostů se také postupně daří aklimatizovat pro potřeby smíšeného sboru.
Učíme se zpívat odhmotněně, basy se pro světlejší barvu dotýkají prstem horních zubů, čímž jsou nuceni odhrnout horní ret. „Pro Berlínskou mši Aarvo Pärta je klíčová naprosto čistá intonace, aby blýskání dokonale do sebe zakousnutých alikvótů barevně vykoupilo všudypřítomné předepsané disonance“, prozrazuje Míšek. Aha – Honza a alikvóty – to asi holt patří k sobě. Dost dlouho (možná lépe: hodně dlouho) se tedy cvičí na technice zpěvu. „Zpívejte flažoletově!“ … Vypadá to, že s barvou zvuku je Honza spokojen jen v několika vzácných okamžicích a v duchu uvažuje o zoufalé nezbytnosti několikaměsíčního drilu každého jednotlivce. Zkouší nás naučit zpívat „tekutě“ a přitom předat pulzaci. A písmeno „j“ musí být krátké jako „ť“: Kytie eletison!…
Noty jsou nakonec druhotný problém. Vítka sice dost naštve naše úvodní opatrnost při zvedání ruky, kdo že jsme přijeli dokonale připraveni, ale vesměs z domova víme, že dílo nám jde naproti melodiemi v sextách, které ovšem ostatní dva hlasy tvrdošíjně prokládají svými třemi (nejspíš Pärtem náhodně losovanými) tóny furt toho samého tónického kvintakordu. Honza prosí: „alty, nekonečným tlakem bránice vyjádřete nekonečno. Zatím je to jako… jako sotto voce…, nebo con sordini…, zkrátka jako od flašky…“. Za chvíli opakuje: „Melisma znamená nepovolit bránici! Při kleknutí také nesmíte povolit. Pokud tedy nejde o pokleknutí před popravou…“. Když umdléváme v intonaci, připomíná historku o brněnském sólistovi Bartákovi, jemuž byly věnovány Ebenovy Liturgické zpěvy, a který údajně dokázal zvednout obočí tak, že se stalo viditelným z druhé strany jeho hlavy.
V restauraci, kde jsme kdysi s oblibou vylézali na podkrovní balkónové patro, máme tentokrát rezervace v přízemí. Někdo se vejde vedle baru do bývalé černé kuchyně, zbylá většina projde za barem kolem záchodků a právě přebalovaného Fejtěte na prosklenou terasu. Jídlo i místní piva jsou ryze konzonantní. Sladká tečka je prý nejlepší v cukrárně těsně za náměstím. Legenda nelhala, sladkosti jsou super, i když spolykaného smogu z hlavní silnice je srovnatelné množství. Jó, kdo se vydá oklikou (už od restaurace boční ulicí), může si za pivovarem a parkem vyzkoušet, zda se dá přelézt dřevěná klenutá lávka přes stavidlo rybníkového kluziště, když je celém mostku vrstvička ledu. Včetně oblouku zábradlí. To pak v cukrárně jinak chutná! Ale pozor, čas letí, vzhůru ku škole a honem všichni do patra, v potoce je ondatra…
Zase dřeme část po části. Varhaník Martin má stále zacuchanější vlasy a temnější stíny pod očima. Část misere nobis zpíváme podle Honzy tak strašně trojrozměrně, že cítí naše hřeby ve svých dlaních. Aby nás utěšil, svěřuje se s dojmem, že si Pärt tímto dílem určitě něco sám léčil. Psal jej bez objednávky, pro sebe. A přidává historku, kterak kdysi Bach napsal skladbu bez fagotu, protože mu jeho fagotista – řezník prodal maso, po kterém se Bach pos…léze necítil dobře.
S Vítkem důkladně oprašujeme i své věci, a to ještě musíme před nedělním koncertem stihnout bilancovat uplynulé období a plánovat dál. Rudovlasé Zdeňce z Lípy je umožněno zazpívat si s námi Pärta na koncertě, oba nové tenoristy si dokonce Bohemiachor ponechá. Z kritiky absence a chabé přípravy vzejde požadavek definice připravenosti. Pochvalou a potleskem pro Hanku ještě projekt Hradišťan neskončil, připravuje pro nás finální vyúčtování a zpracování materiálů na památku. V roli druhého sbormistra střídá Ferina předseda Jiří, jeho výskyt je ale zatím endemický. Počet hlasovodů se zredukoval na čtyři. Protože váznou zápisy do kroniky, je odhlasováno, že zapisovatelé se budou střídat, vždy z vylosovaného hlasu. Jediný, kdo hlasuje proti novému systému, je Ferin. V prvním tahu je vylosován bas. Takže Ferin… No, tak si to teď za trest dočtěte až do konce…
Uklízíme, lavice na značky, najezte se, kde chcete (rázem ubylo mnoho Dozvukových jablek z lísky) a hurá auty do Prahy, do podzemí, do parkingů pod obchoďáky. Kdo vydržel s nervy a dal si cestou pizzu, neprohloupil, protože evangelíci si trochu protahují meš a do kostela sv. Klimenta nás pouštějí až úplně zmrzlé. Zato se ale kostel plní přáteli a dokonce dalšími, do té doby neviděnými spoluzpěváky. Úvod máme na seznámenou dole. Na kúru byste po alikvótech pátrali marně, ale většina posluchačů vydrží naši (ještě dalšími disonancemi obohacenou) verzi Pärta s vědomím, že pak určitě dáme i něco, co umíme. Koneckonců lavice byly na rozdíl od chodníku vytápěné. Odvděčili jsme se náramně. Výběr z podzimního programu vrcholil nástroji obohacenými pavlicopeckami a sukcesem, takže si někteří ještě pod dojmem stručného popisu léta s námi dali tradiční směsku v mrazu před kostelem. Tak ahoj, těšíme se, co na nás vrhne v březnu Jirka Holubec a v duchu se opatrně těšíme na opačný kontrast dneška. Na letní Severanku.

Za basisty BCH
Ferin

Koncert v Kadani

Srdečně zveme na barevný, 3D, širokoúhlý, jarní a benefiční koncert

plakat_praha_2017

Napsali o nás

staremesto-clanekV novinách Starého Města o nás vyšel moc pěkný článek, doporučujeme!

Nechť promlouvá srdce

NSP

Milí hudební přátelé,

BOHEMIACHOR v letošním roce čeká krásná naplňující práce na projektu „Nechť promlouvá srdce“, na který bychom vás tímto rádi pozvali.

Navázali jsme spolupráci s Hradišťanem a Jiřím Pavlicou a řádem milosrdných bratří, ze které vzejde mnoho krásné společné hudby a hned tři koncerty.

Ke slyšení bude jednak současný duchovní repertoár Bohemiachoru (včetně pravoslavných zpěvů a mimořádné skladby Messages autorů R. Treece a B. McFerrina), jednak výběr hradišťanského repertoáru, zčásti nastudovaný ve společném provedení.

Opravdovou perlou projektu bude skladba, kterou Jiří Pavlica napíše speciálně k této příležitosti – bude propojením všech tří zúčastněných stran a vyjde z dramaturgické osy projektu Tělo – Duše – Světlo, jež vychází z myšlenek sv. Jana od Boha, zakladatele řádu.

A kde nás můžete navštívit?

13. 8. 2016 v kostele Sv. Ducha na Starém Městě u Uherského Hradiště
Na koncertě vystoupí samotný Bohemiachor, ale dočkáte se řady skladeb z repertoáru Hradišťanu a v předpremiéře bude uvedena i zmíněná novinka z pera Jiřího Pavlici.
Vstupné na tento koncert je dobrovolné.

8. 10. 2016 v Městském divadle v Jablonci nad Nisou
Na koncertě spojí síly Bohemiachor a Hradišťan s Jiřím Pavlicou. Koncert bude složen ze samostatných bloků obou těles i ze společně provedených skladeb, včetně premiéry nové skladby.

22. 10. 2016 v kostele sv. Šimona a Judy v Praze
Vyvrcholení celého projektu proběhne ve spolupráci s řádem milosrdných bratří u příležitosti předání Ceny Celestýna Opitze, kterou řád každoročně uděluje za příkladnou péči o bližní.
I zde se vám oba soubory představí zvlášť i ve společné produkci. Navíc zde proběhne pražská premiéra nové skladby. Koncert bude v přímém přenosu přenášen TV Noe.
Pro velký zájem jsme se rozhodli přidat odpolední představení se stejným (možná i bohatším) hudebním programem, ale samozřejmě bez předávání ceny Celestýna Opitze a bez televizního přenosu.

My se z tohoto krásného a výjimečného projektu radujeme již nyní a těšíme se na krásné zážitky. Přijďte se radovat a těšit s námi!

Zveme na zimní koncert v Praze!

plakat_praha_2016

Bohemiachor zpíval na březích Gardy

Bohemiachor v Rivě
Bohemiachor si letos nadělil spolupráci s Jurijem Galatenkem a účast na sborové soutěži In… Canto sul Garda v italské Rivě. Riva je krásné výletní městečko na severu jezera Garda, ráje surfařů a plachtařů a pro ony říjnové dny se stalo rájem i pro sborové zpěváky. Bohemiachor zastupoval Českou republiku spolu s pražským dětským sborem Petrklíč a společně kráčeli v čele úvodního festivalového průvodu za zpěvu písní známých spíše ze školních výletů. Nicméně jsme nebyli nejvýstřednějším tělesem, protože nás hravě strčil do kapsy švédský mužský sbor Västgöta Nations Manskör Korgossarna, sestávající převážně z odrostlých chlapců, navlečených do fraků, umělých vyznamenání a čepic se štítkem. Seveřané byli vůbec hojně zastoupeni, velmi příjemné bylo působení norského smíšeného sboru Strindheim Blandakor, se kterým jsme měli společný přátelský koncert. Pod naším vlivem spíše zábavného než uměleckého pojetí se i oni odvázali a prožili jsme na vystoupení krásné chvíle. I na malý výlet došlo, ale hlavně jsme tam byli kvůli soutěži.
Soutěžní repertoár sestával z pravoslavného Otčenáše Alfreda Schnittkeho, což byla voda na Jurijovu pravoslavnou duši a barevnost Bohemiachoru, pak z povinné části starší hudby, kterou zastoupil Lotti (Crucifixus) a Lasso (Aurora lucis rutilat). Současnou tvorbu pak vedl náš nejnovější kmenový sbormistr Vít Novotný, který sáhl po nelehké novince Rogera Treece s názvem Messages, ve které se autorsky obtiskl i Bobby McFerrin. Výsledkem našeho vystoupení byl zisk zlatého pásma a mnoho oceňujících slov diváků, ostatních sboristů i odborníků. Petrklíč, soutěžící ve více kategoriích, získal ocenění několik. Absolutním vítězem se stal švédský sbor, a to právem, protože krom mírně recesistického přístupu vynikal i dobrou technikou a mohutným zvukem. Krom něj mimořádně zaujalo polské dívčí kvarteto BeFour Female Vocal Quartet, strhující muzikalitou i absolutní jistotou. Nicméně největší ohlas u nás měl zvláštní sboreček Family Singers z Maďarska, sestávající z členů jediné rodiny. Nebyli hudebně dokonalí, ale zpívali s nebývalou chutí a citem, využívajíce svých nejlepších členů jako sólistů. S nimi si Bohemiachor uspořádal i neplánované vystoupení v přístavu městečka, kdy se oba sbory častovaly na střídačku různými kousky, až nakonec splynuly v jedno. Toto těleso si pak krátce zadirigoval i zdánlivě náhodný kolemjdoucí s batůžkem, z něhož se vyklubal zakladatel Bohemiachoru Jan Staněk, který se přijel na soutěž podívat.
Radost, kterou si Bohemiachor přivezl z vlahého pobřeží a milé vzpomínky na Maďary, Nory, Dány, Švédy a Italy jsou pro sbor stejně cenným ziskem jako získané zlato.