Květnová Kadaň

 

Inu… Kadaň… to je docela z ruky, co? To si takhle jedete…

Pomalu vylézáme z kouřícího se Alicina auta pár kilometrů za domácími vraty – Alice, já, Ferin – a do Kadaně daleko… zatím co Alice vede hovor se servismenem z Hondy, my s Ferinem také vytahujeme své mobily. Chystáme se volat o záchranu sopranistku Hanku P. – jede prý sama z Liberce (ale kudy? a kdy? třeba se těch pár desítek km pro nás vrátí…). Stojíme na vršku u lesa, nikde nikdo…najednou se přiřítí auto, prudce u nás zabrzdí a z něj vyskočí Hanka! Jedním pohledem zmapuje situaci a houkne směrem k nám: „Tak co, přeházíme tašky a jedem, ne?“ Já jen tiše hlesnu: „My jsme ti ale ještě ani nevolali, tak jak jsi mohla vědět?“ „Prosím tě, takových let zpíváš po kostelech, tak čemu se divíš?“ usmála se Hana. (Lída)

… míjíte trochu strašidelnou elektrárnu, prohlížíte si tu zvláštně krásnou umělou krajinu a najednou jste v malebném městečku s gymplem, na jehož vratech je cedulka BCH. Minete ho, protože ta cedulka je vidět až poté, co se na kruhovém objezdu otočíte a přijedete z opačného směru. Ubytování a zkoušení ve škole bylo perfektně zařízeno, napsala Krize, kterou nadchl sud, připravený přímo před zkušebnou.  Jenže pivo došlo už první večer! (Jitka H.)

Budova je to krásná, ale trochu škodolibá.

Je pauza po první části páteční zkoušky. Spěchám do třídy v přízemí, kde jsem si odložila po příjezdu tašku a všechny své věci. Otvírám dveře – třída je absolutně uklizená, lavice srovnané, ale tašky, batohy, spacáky nikde! Vycouvám, rozhlížím se – ne, neblbnu, je to ta správná třída – v rohu, vedle vchodu, naproti schodišti… že by to někomu překáželo a odnesl všechna zavazadla jinam? Jdu najít Markétu, chci se zeptat. Cestou potkám na schodech Haničku Knechtlovou – ta má ve tváři stejně vyjevený výraz jako já – hledá své věci. Nechala si je v té samé třídě. Vracíme se tam znovu…nic! Jdeme tedy spolu do zkušebny a tam je nám záhada objasněna – škola má dvě zcela identická schodiště ve dvou zcela stejných částech budovy – jen my sešly dolů tím nesprávným. :-)) (Lída)

Scházíme se postupně, jako vždy. Jestli jsme dobře připraveni nevím, taky přicházím pozdě. Matky mají to veliké štěstí, že od dob Michala Hájka se děti na soustředění tolerují a mateřská pauza je dobrovolná. Ale návraty nebývají snadné.

Konečně jsem po roce zpět z mateřské… Jak se kdo, proboha, jmenujete?!“ Sbor se obměnil, ale pozitivní záření se nemění. (Markéta H.)

V sobotu ráno slyším zvony. Krásné a dlouhé vyzvánění. Tady musí být nějaký chrám, nebo aspoň veliký kostel, to je nádhera. Musíme se k němu podívat! Ale proč zvoní v 8:50?  „Co si ještě pamatuju – že jsem si tentokrát zapomněla vzít svůj
zvonek a tak jsem musela zvonit na kostelní zvon z mobilu.“
(Bára B.)

Rozezpívání, tedy spíš rozpohybování, se ujímá náš nový druhý sbormistr Jirka Mátl! Hrou Cogito ergo sum, nebo taky Evoluce, se sbor mění v masu pípajících, kdákajících, štěkajících a v prsa se bijících živočichů. Z málokoho se opět stane člověk. Chtěl jsi nám tím něco naznačit, Jiří?

Zatímco náš malý Vojtěch balí na nábřeží Maxipsa Fíka všechny tři Novotných blondýny, pilujeme kousky, které přinesl na březnové soustředění host Jirka Holubec. Jiřík Mátl se ujímá Schnittkeho dvojsboru, Vítek cizeluje Dragouny, až z nich Lence běhají zimomriavky, o Chilcotta se kluci dělí. Novinkou je romský blůček, který měl být kořením původně zamýšlené benefice pro Čhavorenge. Vybírat ale pro cikáňata v Kadani by prý mohla být pohRoma. Tak jsme našli místního nemocného chlapce a pro něj pár tisícovek nakonec vyzpívali.

Kostel je – jak varovala Markéta – opravdu hodně studený. Do poslední chvíle před koncertem sedíme nabalené do kabátů a šál na lavičkách na náměstí a akumulujem teplo… (Andrea) To je ten samý moment, kdy bylo celé náměstí tiché, zurčela jenom fontána, sluníčko svítilo a lidé se usmívali. (Anička)

Koncert začínáme netradičně nástupem hlavním vchodem i skrz sakristii. Bogorodice děvo je totiž dvojsbor, který si žádá i prostorové oddělení. Podle Krize ukočírovat dvojsbor na koncertě musíme určitě uvést jako kvalitní zářez do začátku kariéry našeho druhého sbormistra!  Na další kusy už ale opět spojujeme síly a děje se něco mimořádného. Nebyla jsem sama, kdo cítil ty zvláštní vibrace. Možná přicházejí z fary, která je „magická a tajuplná, plná temných křivolakých chodeb. Když jsem jí procházela, na zádech mě lehce šimral strašidelný pocit.“ (Olina) Možná z lidí, kterých přišlo dost, i když autobus nejzapálenějších kulturychtivých Kadaňanů prý zrovna odjel do Prahy na operu. Hujerovi snad nebyli v přesile.

Přijela si nás poslechnout naše rodina, hlídala holčičky i Daníka, který během koncertu rytmicky doprovázel každou skladbu. Ač se babička snažila deku, kde byly knoflíky, zajistit, nedařilo se a Daník nožkama rytmizoval a babička se pěkně zapotila. (Jitka Z.)

Zapotili se jistě i tenoři, kteří hrdinně hulákali „Aničkóóóó, dušičkóóóó“ a místo romského textu pokračovali už jen nezřetelným huhli-huhli.

„Jo, večírek rozjel Kámoška, což bylo fajn.“ (Bára B.) Konečně jsme načali lahev na zapití Vojty, kterou jsme už od ledna vozili na všechna soustředění. A pak už se to neslo ve starém duchu. „Kámoška střídá kytaru s basou, Kobra fidlá na housličky, Ferin sedí u kláves, hraje a zpívá i Standa, Milan… a my, holky po padesátce, s blaženými úsměvy zpíváme jak o život…nádhera!“ (Lída) Podle Krize se moc nepařilo, protože nebylo dost „mladých a neopotřebených“, ale podle Lenky po mejdanu „Evička hovoří hlasem nastydlého Dalibora Jandy po 20 pivech“, tak nevím. Mně to zní jako fajn mejdan. Akorát Evičce běží hlavou: „Odteď bez hlasu.“

Zdá se ale, že úplně nejvíc na všechny zapůsobilo město samotné. Nikdo tak čisté a upravené místo nečekal.

Malebná zákoutí kolem opravených hradeb, uličky, kde každý historický dům má nějaké nové využití – krámky, služby, firmy… spousty soch, pomníčků, hezké výhledy! (Lída).  Mě určitě kromě města jako takového naprosto dostala údajně nejužší ulička – Katova. Vůbec cesta k ní podél hradeb stála za to! (Krize) K mým nejlepším zážitkům z Kadaně patří výlet na městské hradby v měkkém světle, které ozařovalo řeku. (Anička) Za mě krásný hrad a sympatické i celé město! (Zuzka) Jen na věž nás s kojencem nepustili. Budou muset vyprávět jiní.

Na závěr ještě poděkování Markétce, která nás do Kadaně přivedla a s láskou o nás pečovala: Penzion Astrid je oáza klidu uprostřed vilové čtvrti. V noci sice málem přelejzáme plot kvůli zapomenutým klíčům, vše se ale vyřeší a odměnou je nám ničím (a nikým) nerušený spánek. (Andrea) Nesmím zapomenout na neuvěřitelnou pohodičku v penzionku Markétčiny rodiny! Když jsme se v sobotu i v neděli ráno sešli u jednoho velkého stolu na snídani, vzpomínali, vyprávěli si, společně se smáli, připadala jsem si jako v kruhu velké rodiny. Díky, Markétko! (Lída)

Takže, DÍKY, Markétko!

 

Kompilát altích výkřiků provedla Tereza

(Fejti se v tom vrtali jen kosmeticky)

 

Leave a Reply

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>