Barokní Brnění (říjen 2017)

Soustředění Bohemiachoru v Brně, 20.-22. říjen 2017

„Ahoj, Stando!“

„Ahoj, kdo mi to volá?“

„Tady Tereza Válková. Stando, mám pro tebe malou jobovku!“

To byl začátek hovoru, který někde na Českomoravské vrchovině vedl Standa pomocí hands–free telefonu auta, kterým Jirku Mátla a mě vezl na soustředění do Brna.

Z následujícího dialogu vyplynulo, že Roman Válek na naše soustředění nepřijede, protože onemocněl. A údajně to není jen rýmička, ale téměř čtyřicítková teplota.

Docela jsem znejistěl, protože jsem se na Romana a jeho vedení zkoušek i koncertu těšil – sice někdy drsný, ale účinný způsob. Jakápak asi bude Tereza?

Ze Standových klidných reakcí jsem ale vytušil, že není nutné se zas až tolik obávat. A jak se ukázalo, opravdu nebylo.

Doma jsme se měli naučit několik barokních věcí –  pět skladeb z cyklu Heinricha Schütze „Geistliche Chormusik“ (Opus 11), „Ave Verum Corpus“ Williama Byrda a „Hear My Prayer“ Henryho Purcella. Poslední jmenovanou a jednu ze Schützových skladeb jsme nakonec nezkoušeli.

Už od začátku bylo jasné, že Tereza dokonale ví, o co v barokní muzice jde a že si poradí i s takovou bandou lidí, kterou Bohemiachor představuje, i když se sbor jako obvykle scházel postupně a řada lidí přijela až v sobotu.

Na soustředění se objevily i některé nové a staronové tváře. Těmi novými byl další z Honzů a další Lída (sestra Jarouška Šindlera), kteří byli přijati za členy BCH, staronový byl Franta Bialek (také znovupřijatý), jako podpora tenorů se jednorázově zúčastnil Lukáš Prchal.

V prvních chvílích nás Tereza opatrně oťukávala, ale pak začala využívat všech metod, jak Bohemáč přimět k výrazu, kterého chtěla dosáhnout – trpělivé vysvětlování, humor, bohatá a pestrá přirovnání a příměry, ale i ostrá okřiknutí obvyklého tlachání, kterým je Bohemáč zvyklý vyplnit každou sebemenší vzniklou pauzičku.

Sympatické bylo její označování skladeb jako „písničky,“ srozumitelně objasňovaná afektová teorie v barokní hudbě, pečlivé trvání na pokládání akcentu na prvních slabikách německého textu a uvolňování slabik posledních, tlak na vyjádření smyslu textu a jazzové vnímání barokní hudby.

Byl volební víkend a v přízemí školy, kde jsme zkoušeli a přespávali, probíhaly parlamentní volby. Právě to se také projevilo i v tématech šeptaných i hlasitých rozhovorů v průběhu pátku i soboty, a vlastně i neděle. Chytré telefony s datovým připojením běžely naplno, rozebíral se čerstvý vývoj volebních výsledků i jejich možné důsledky. V sobotu také díky tomu odjela Radka Soukupová, která ve volbách kandidovala na „nevolitelném“ místě listiny Starostů a nezávislých.

Důsledkem voleb bylo i oznámení Kamily Zenklové, že nebude k dispozici sprcha. Následovalo nevrlé „No to snad ne?!“ ze sopránových a altových řad. Naštěstí se již v pátek večer ukázalo, že dámské průzkumnice jednu zapomenutou sprchu objevily – a vše bylo v pořádku.

Během jedné z přestávek sobotní zkoušky pořadatelé Vítek s Kamčou –  brněnští Zenklovci –  na tabuli dlouho čmárali cosi, co se nakonec ukázalo být schématem dopravy na koncert a zpět (a to včetně nákresů znázorňujících „zjednodušené“ mapy). Podle slov Kamily Indiáni vytrhali koleje, a proto byla doprava tak složitá.

Následovaly hromadné blesky fotoaparátů chytrých telefonů, protože schéma bylo nezapamatovatelné. Než toto podstupovat a riskovat pokutu za nesprávné štípnutí jízdenky nebo případně za černou jízdu (jak se právě v tomto městě stalo před lety Frantovi Bialkovi), rozhodlo se několik z nás (Ferin, Kobra, Alice, Olinka a já) urazit potřebnou vzdálenost 4,5 km pěšky. Díky zběsilému tempu a navigaci z několika mobilních telefonů naráz jsme nakonec na místo dorazili dokonce o pár vteřin dříve než zpěváci využívající složité schéma MHD.

Na koncertě kromě nově nazkoušeného repertoáru (čtyř ze Schützových skladeb a Byrdova Ave Verum Corpus) zaznělo „Bogorodice děvo“ Alfreda Schnittkeho, „Hebrew Love Songs“ a „Lux Aurumque“ Erica Whitacra, „O salutaris hostia“ Vytautase Miškinise, „A Little Jazz Mass“ Boba Chilcotta a nakonec i z hloubi paměti snadno vyloveného Moorova „Spirit of God“.

Husův sbor, funkcionalistický kostel brněnského architekta Jana Víška, byl zvenčí i zevnitř hranatý, ale měl kulatou měkkou příjemnou akustiku a díky uspořádání do uzavřenější podkovy jsme se i dostatečně vzájemně slyšeli. I zde byli zpěváci nejspíš v přesile nad diváky, ale koncert měl přívětivou atmosféru i ohlas. Publikum posílili také Radek Charvát s „malou“ Alicí, kteří se pak ve škole zúčastnili i noční pařby.

Po koncertě a následujícím předkostelním dodatku jsme se odebrali na večeři. Tento přesun byl nejspíš v historii Bohemáče nejkratší svého druhu, protože restaurace „Sborovna“ (mimochodem dosti hogo– fogo) byla přímo v přízemí kostela.

Po večeři všichni odjeli zpět do školy. Všichni – až na Kobru, Ferina a mě, kteří jsme se rozhodli zopakovat svou pěší tůru, tentokrát v obráceném směru. Bylo to šťastné rozhodnutí, protože jsme na to měli víc času, nemuseli proto tolik spěchat a mohli jsme mírně pozměnit trasu tak, že jsme zašli k významné brněnské památce – vile Tugendhat. Tu pro významného zdejšího židovského podnikatele mezi válkami postavil německý architekt Ludwig Mies van der Rohe. Díky večerní hodině jsme vilu nemohli navštívit a naše oči mohly dohlédnout jen na malou část viditelnou z ulice, ale i tak to byl příjemný zážitek, obohacený o informace Honzy Kobra, který uvnitř už před časem byl. Navíc jsme potom procházeli krásnou rozsáhlou brněnskou vilovou čtvrtí. Do školy jsme dorazili natolik včas, abychom se mohli zúčastnit večerní pařby.

Jednou z  hlavních postav večera byl Radim Zenkl se svou mandolínou a píšťalkou, kterými doplňoval Ferinovy klávesy, Kobrovy housle, kytaru a basu Michala Tvrdého i dalších kytarisů a basistů a příležitostné rozličné bicí nástroje ostatních účastníků. Významným příspěvkem bylo i „pařbové“ vydání Lukášových Dragounů, které, jak se zdá, se stává tradicí.

Mezi postavy, které se do pařbového zpěvu příliš nezapojovaly, patřila Radimova manželka a jakýsi Honza, zvláštní osoba v černém kvádru, která však díky požitému alkoholu začala brzy tlouct špačky a skončila s čelem opřeným a otlačeným o školní lavici. Myslím, že pařba končila brzo ráno, alespoň podle ranních rozhořčených slov Vítka (Novotného), který káral poslední pařmeny za příliš hřmotný průchod školními chodbami a příliš hlučné bouchání dveřmi.

Při nedělní zkoušce jsme ještě s Vítkem stačili úspěšně trochu oprášit Sandströmovo Biegga luohte, respektive hlavně jednu stránku se vzteklým štěkotem Zagga! Zagga!, které musí zaznít ve správnou dobu ve správné výšce. A Jirka Mátl měl na starosti částečné projetí Mäntyjärviho Canticum Calamitatis. To ovšem málem způsobilo vzpouru až revoluci v prořídlých sopránech, které odmítaly své vyčerpané hlasivky vydat všanc vysokým polohám této skladby.

Kolem poledne následovaly obvyklé Tomášovy květiny pro pořadatele – manžele Zenklovy (brněnské) a Leu (toho času pražskou). Ta ale upozornila i na téměř neviditelný, ale velmi významný podíl Standy na mnoha stránkách sborového dění.

A pak už – rychlý úklid a po něm polibky a objetí a hromadný odjezd zpět domů, do všech koutů republiky.

Shrnuto – další krásné bohemáčské soustředění!

 

Honza Šindelář

 

 

P.S.

Přikládám sedm přikázání Terezy, která platí pro starou hudbu:

 

1) Fráze jsou důležité, uvnitř frází jsou vrcholy (přízvučné slabiky, tečkované noty), naopak je nutné zkrátit, zjemnit a stahovat konce frází, zváště poslední slabiku, a povolovat noty po tečkovaných notách.

2) Ligatura znamená automaticky „messa di voce“ – boule (plynulé zesilování k vrcholu a po něm zeslabování), nikdy nesmí žádná nota zůstat od začátku do konce stejná.

3) Text je nejdůležitější, dobrý skladatel mu podřizuje hudbu, zvláště v němčině, zdůraznit i synkopy.

4) Text dělí hudbu jako bicí nástroje, čárky v textu oddělují fráze – nádech nebo aspoň odsazení.

5) Disonance jsou výrazem utrpení a strádání, musí vyniknout, zpěváci je musí prodat, mají se do nich položit, vytáhnout je.

6) V době baroka nezpívaly ženy a dívky, vysoké party zpívali chlapci – používat „dětský“ zpěv bez vibrata.

7) Stará hudba vychází z tanečních forem, je nutné cítit rytmus a lehkost, tančit, udělat ze staré hudby jazz.

 

Další přílohou budiž poznámky z úst Terezy Válkové, které si do svých not zapsal Ferin:

 

  1. Die Himmel erzählen die Ehre Gottes
  • Ke sboru: „Baroko je jazz!“; k loutnistovi: „Pořádný Stánky!
  • Takt 48: „To echo mnohem ešatější, úplně vysublimujte!
  • Takt 78: „Text Zulaufen vyslovte CuL-L-Laufen, jako ta má ale cuL-L-Lík!
  • Bože, to bude tak krásné…!. Jestli to vůbec přežijeme…
  • Vzkřiste se!
  • Poslední 4 takty, adagio z pomalých akordů na text Amen: „Basy a soprány v adagiu leží a vůbec nás nezajímají. Zajímá nás jen peristaltika vnitřností.
  • Vy jste bezbřeze inteligentní; zde již budete lehce retardovaní a fičíme na Amen“.

 

  1. Ich bin eine rufende Stimme
  • Po dozpívání: „Byla tam krásná místa. Zasloužíte si minutovou přestávku. Kdo se prokáže plným močovým měchýřem, může jít čůrat.

 

  1. Das ist je gewisslich wahr
  • RYTMUS…! Aby si diváci neříkali – hele, už začala ta aleatorika…
  • K sopránům: „Je tu nějaký půjčovací alt? Na 1. tón do altu…
  • K výrazu: „Každá momentálně přibudete asi 80 kilo, jako ty pořádný černošský paní…
  • Takt 10, k výrazu nástupu tenorů: „Inteligentní Herodes & Company!
  • Takt 21, změna na 3/2: „Jingle bells, tedy Tanyny, tanyny! Ne Tyranosaurus Rex!
  • Mandolína už ne Stánky, ale Rolling Stones!
  • Takt 62, text unterwelchen: „Přesné ťuťání!
  • Takt 73, ženy, text alle Geduld: „T na konci slov! Jako když mluví Jiří Suchý…
  • Takt 77–78, nástup muži soli: „Dialog, trialog, Standa and Melodymakers…
  • Takt 110, tutti: „Zde válkissimo – co nejsilněji a nejrychleji!
  • Po dozpívání: „Až bude koncert, dejte pozor, ať to s váma neflákne, jak to (někteří vaši) sólisté uměj…
  • Sólista Standa: „To tehdy bylo před stehnem… (tj. před obědem)“.
  • Poslední akord musí bejt krásnej. Ne tur na výletě! … … Mohl by se někdo rozplakat…?“ (Sboristky cosi povídají) „Aha, to je u vašich koncertů automatické… Já jen, aby lidi pochopili, že je konec… Oba dva…

 

  1. Selig sind die Toten, die in dem Herrensterben
  • Takt 13: „Pojďte,…. Jako když něco krásného, podnětného… spláchnete do záchodu.
  • Takt 40, text Ja, der Geist: „Gorily v mlze!
  • Takty 45–65, po asi pěti připomínkách se otočí na podpatku: „To je ale hezká písnička!
  • Závěr na text …und ihre Werke folgen ihnen nach: „To CH klidně holandsky! A když se vám do těch kancelářských tváří vkrade radostná hymna úředníků – „und ihre Werke“, bude to fajn…

 

  1. Die mit Tranen saen, werden mit Freuden ernten
  • Tady prvních 12 taktů bude bez orgánu. Jen se Stánkama. Potřebujeme slyšet tRRRenen“.
  • Na melismatech střídejte důraz, jako kdyby to bylo otextované. Těžká, lehká, těžká, lehká, …
  • K požadovanému výrazu: „Ženy, strašně trpíte, rvete rodidla, normálka. Muži to jen nezúčastněně sledují zpovzdálí“. „Máte povoleno trpět“.
  • Takty 9–11, text sä—en: „Výslovnost pražsko/brněnská – Praha: (sä —), Brno: (—en)

 

Leave a Reply

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>