Barokní Brnění

Soustředění Bohemiachoru v Brně, 20.-22. říjen 2017

„Ahoj, Stando!“

„Ahoj, kdo mi to volá?“

„Tady Tereza Válková. Stando, mám pro tebe malou jobovku!“

To byl začátek hovoru, který někde na Českomoravské vrchovině vedl Standa pomocí hands–free telefonu auta, kterým Jirku Mátla a mě vezl na soustředění do Brna.

Z následujícího dialogu vyplynulo, že Roman Válek na naše soustředění nepřijede, protože onemocněl. A údajně to není jen rýmička, ale téměř čtyřicítková teplota.

Docela jsem znejistěl, protože jsem se na Romana a jeho vedení zkoušek i koncertu těšil – sice někdy drsný, ale účinný způsob. Jakápak asi bude Tereza?

Ze Standových klidných reakcí jsem ale vytušil, že není nutné se zas až tolik obávat. A jak se ukázalo, opravdu nebylo.

Doma jsme se měli naučit několik barokních věcí –  pět skladeb z cyklu Heinricha Schütze „Geistliche Chormusik“ (Opus 11), „Ave Verum Corpus“ Williama Byrda a „Hear My Prayer“ Henryho Purcella. Poslední jmenovanou a jednu ze Schützových skladeb jsme nakonec nezkoušeli.

Už od začátku bylo jasné, že Tereza dokonale ví, o co v barokní muzice jde a že si poradí i s takovou bandou lidí, kterou Bohemiachor představuje, i když se sbor jako obvykle scházel postupně a řada lidí přijela až v sobotu.

Na soustředění se objevily i některé nové a staronové tváře. Těmi novými byl další z Honzů a další Lída (sestra Jarouška Šindlera), kteří byli přijati za členy BCH, staronový byl Franta Bialek (také znovupřijatý), jako podpora tenorů se jednorázově zúčastnil Lukáš Prchal.

V prvních chvílích nás Tereza opatrně oťukávala, ale pak začala využívat všech metod, jak Bohemáč přimět k výrazu, kterého chtěla dosáhnout – trpělivé vysvětlování, humor, bohatá a pestrá přirovnání a příměry, ale i ostrá okřiknutí obvyklého tlachání, kterým je Bohemáč zvyklý vyplnit každou sebemenší vzniklou pauzičku.

Sympatické bylo její označování skladeb jako „písničky,“ srozumitelně objasňovaná afektová teorie v barokní hudbě, pečlivé trvání na pokládání akcentu na prvních slabikách německého textu a uvolňování slabik posledních, tlak na vyjádření smyslu textu a jazzové vnímání barokní hudby.

Byl volební víkend a v přízemí školy, kde jsme zkoušeli a přespávali, probíhaly parlamentní volby. Právě to se také projevilo i v tématech šeptaných i hlasitých rozhovorů v průběhu pátku i soboty, a vlastně i neděle. Chytré telefony s datovým připojením běžely naplno, rozebíral se čerstvý vývoj volebních výsledků i jejich možné důsledky. V sobotu také díky tomu odjela Radka Soukupová, která ve volbách kandidovala na „nevolitelném“ místě listiny Starostů a nezávislých.

Důsledkem voleb bylo i oznámení Kamily Zenklové, že nebude k dispozici sprcha. Následovalo nevrlé „No to snad ne?!“ ze sopránových a altových řad. Naštěstí se již v pátek večer ukázalo, že dámské průzkumnice jednu zapomenutou sprchu objevily – a vše bylo v pořádku.

Během jedné z přestávek sobotní zkoušky pořadatelé Vítek s Kamčou –  brněnští Zenklovci –  na tabuli dlouho čmárali cosi, co se nakonec ukázalo být schématem dopravy na koncert a zpět (a to včetně nákresů znázorňujících „zjednodušené“ mapy). Podle slov Kamily Indiáni vytrhali koleje, a proto byla doprava tak složitá.

Následovaly hromadné blesky fotoaparátů chytrých telefonů, protože schéma bylo nezapamatovatelné. Než toto podstupovat a riskovat pokutu za nesprávné štípnutí jízdenky nebo případně za černou jízdu (jak se právě v tomto městě stalo před lety Frantovi Bialkovi), rozhodlo se několik z nás (Ferin, Kobra, Alice, Olinka a já) urazit potřebnou vzdálenost 4,5 km pěšky. Díky zběsilému tempu a navigaci z několika mobilních telefonů naráz jsme nakonec na místo dorazili dokonce o pár vteřin dříve než zpěváci využívající složité schéma MHD.

Na koncertě kromě nově nazkoušeného repertoáru (čtyř ze Schützových skladeb a Byrdova Ave Verum Corpus) zaznělo „Bogorodice děvo“ Alfreda Schnittkeho, „Hebrew Love Songs“ a „Lux Aurumque“ Erica Whitacra, „O salutaris hostia“ Vytautase Miškinise, „A Little Jazz Mass“ Boba Chilcotta a nakonec i z hloubi paměti snadno vyloveného Moorova „Spirit of God“.

Husův sbor, funkcionalistický kostel brněnského architekta Jana Víška, byl zvenčí i zevnitř hranatý, ale měl kulatou měkkou příjemnou akustiku a díky uspořádání do uzavřenější podkovy jsme se i dostatečně vzájemně slyšeli. I zde byli zpěváci nejspíš v přesile nad diváky, ale koncert měl přívětivou atmosféru i ohlas. Publikum posílili také Radek Charvát s „malou“ Alicí, kteří se pak ve škole zúčastnili i noční pařby.

Po koncertě a následujícím předkostelním dodatku jsme se odebrali na večeři. Tento přesun byl nejspíš v historii Bohemáče nejkratší svého druhu, protože restaurace „Sborovna“ (mimochodem dosti hogo– fogo) byla přímo v přízemí kostela.

Po večeři všichni odjeli zpět do školy. Všichni – až na Kobru, Ferina a mě, kteří jsme se rozhodli zopakovat svou pěší tůru, tentokrát v obráceném směru. Bylo to šťastné rozhodnutí, protože jsme na to měli víc času, nemuseli proto tolik spěchat a mohli jsme mírně pozměnit trasu tak, že jsme zašli k významné brněnské památce – vile Tugendhat. Tu pro významného zdejšího židovského podnikatele mezi válkami postavil německý architekt Ludwig Mies van der Rohe. Díky večerní hodině jsme vilu nemohli navštívit a naše oči mohly dohlédnout jen na malou část viditelnou z ulice, ale i tak to byl příjemný zážitek, obohacený o informace Honzy Kobra, který uvnitř už před časem byl. Navíc jsme potom procházeli krásnou rozsáhlou brněnskou vilovou čtvrtí. Do školy jsme dorazili natolik včas, abychom se mohli zúčastnit večerní pařby.

Jednou z  hlavních postav večera byl Radim Zenkl se svou mandolínou a píšťalkou, kterými doplňoval Ferinovy klávesy, Kobrovy housle, kytaru a basu Michala Tvrdého i dalších kytarisů a basistů a příležitostné rozličné bicí nástroje ostatních účastníků. Významným příspěvkem bylo i „pařbové“ vydání Lukášových Dragounů, které, jak se zdá, se stává tradicí.

Mezi postavy, které se do pařbového zpěvu příliš nezapojovaly, patřila Radimova manželka a jakýsi Honza, zvláštní osoba v černém kvádru, která však díky požitému alkoholu začala brzy tlouct špačky a skončila s čelem opřeným a otlačeným o školní lavici. Myslím, že pařba končila brzo ráno, alespoň podle ranních rozhořčených slov Vítka (Novotného), který káral poslední pařmeny za příliš hřmotný průchod školními chodbami a příliš hlučné bouchání dveřmi.

Při nedělní zkoušce jsme ještě s Vítkem stačili úspěšně trochu oprášit Sandströmovo Biegga luohte, respektive hlavně jednu stránku se vzteklým štěkotem Zagga! Zagga!, které musí zaznít ve správnou dobu ve správné výšce. A Jirka Mátl měl na starosti částečné projetí Mäntyjärviho Canticum Calamitatis. To ovšem málem způsobilo vzpouru až revoluci v prořídlých sopránech, které odmítaly své vyčerpané hlasivky vydat všanc vysokým polohám této skladby.

Kolem poledne následovaly obvyklé Tomášovy květiny pro pořadatele – manžele Zenklovy (brněnské) a Leu (toho času pražskou). Ta ale upozornila i na téměř neviditelný, ale velmi významný podíl Standy na mnoha stránkách sborového dění.

A pak už – rychlý úklid a po něm polibky a objetí a hromadný odjezd zpět domů, do všech koutů republiky.

Shrnuto – další krásné bohemáčské soustředění!

 

Honza Šindelář

 

 

P.S.

Přikládám sedm přikázání Terezy, která platí pro starou hudbu:

 

1) Fráze jsou důležité, uvnitř frází jsou vrcholy (přízvučné slabiky, tečkované noty), naopak je nutné zkrátit, zjemnit a stahovat konce frází, zváště poslední slabiku, a povolovat noty po tečkovaných notách.

2) Ligatura znamená automaticky „messa di voce“ – boule (plynulé zesilování k vrcholu a po něm zeslabování), nikdy nesmí žádná nota zůstat od začátku do konce stejná.

3) Text je nejdůležitější, dobrý skladatel mu podřizuje hudbu, zvláště v němčině, zdůraznit i synkopy.

4) Text dělí hudbu jako bicí nástroje, čárky v textu oddělují fráze – nádech nebo aspoň odsazení.

5) Disonance jsou výrazem utrpení a strádání, musí vyniknout, zpěváci je musí prodat, mají se do nich položit, vytáhnout je.

6) V době baroka nezpívaly ženy a dívky, vysoké party zpívali chlapci – používat „dětský“ zpěv bez vibrata.

7) Stará hudba vychází z tanečních forem, je nutné cítit rytmus a lehkost, tančit, udělat ze staré hudby jazz.

 

Další přílohou budiž poznámky z úst Terezy Válkové, které si do svých not zapsal Ferin:

 

  1. Die Himmel erzählen die Ehre Gottes
  • Ke sboru: „Baroko je jazz!“; k loutnistovi: „Pořádný Stánky!
  • Takt 48: „To echo mnohem ešatější, úplně vysublimujte!
  • Takt 78: „Text Zulaufen vyslovte CuL-L-Laufen, jako ta má ale cuL-L-Lík!
  • Bože, to bude tak krásné…!. Jestli to vůbec přežijeme…
  • Vzkřiste se!
  • Poslední 4 takty, adagio z pomalých akordů na text Amen: „Basy a soprány v adagiu leží a vůbec nás nezajímají. Zajímá nás jen peristaltika vnitřností.
  • Vy jste bezbřeze inteligentní; zde již budete lehce retardovaní a fičíme na Amen“.

 

  1. Ich bin eine rufende Stimme
  • Po dozpívání: „Byla tam krásná místa. Zasloužíte si minutovou přestávku. Kdo se prokáže plným močovým měchýřem, může jít čůrat.

 

  1. Das ist je gewisslich wahr
  • RYTMUS…! Aby si diváci neříkali – hele, už začala ta aleatorika…
  • K sopránům: „Je tu nějaký půjčovací alt? Na 1. tón do altu…
  • K výrazu: „Každá momentálně přibudete asi 80 kilo, jako ty pořádný černošský paní…
  • Takt 10, k výrazu nástupu tenorů: „Inteligentní Herodes & Company!
  • Takt 21, změna na 3/2: „Jingle bells, tedy Tanyny, tanyny! Ne Tyranosaurus Rex!
  • Mandolína už ne Stánky, ale Rolling Stones!
  • Takt 62, text unterwelchen: „Přesné ťuťání!
  • Takt 73, ženy, text alle Geduld: „T na konci slov! Jako když mluví Jiří Suchý…
  • Takt 77–78, nástup muži soli: „Dialog, trialog, Standa and Melodymakers…
  • Takt 110, tutti: „Zde válkissimo – co nejsilněji a nejrychleji!
  • Po dozpívání: „Až bude koncert, dejte pozor, ať to s váma neflákne, jak to (někteří vaši) sólisté uměj…
  • Sólista Standa: „To tehdy bylo před stehnem… (tj. před obědem)“.
  • Poslední akord musí bejt krásnej. Ne tur na výletě! … … Mohl by se někdo rozplakat…?“ (Sboristky cosi povídají) „Aha, to je u vašich koncertů automatické… Já jen, aby lidi pochopili, že je konec… Oba dva…

 

  1. Selig sind die Toten, die in dem Herrensterben
  • Takt 13: „Pojďte,…. Jako když něco krásného, podnětného… spláchnete do záchodu.
  • Takt 40, text Ja, der Geist: „Gorily v mlze!
  • Takty 45–65, po asi pěti připomínkách se otočí na podpatku: „To je ale hezká písnička!
  • Závěr na text …und ihre Werke folgen ihnen nach: „To CH klidně holandsky! A když se vám do těch kancelářských tváří vkrade radostná hymna úředníků – „und ihre Werke“, bude to fajn…

 

  1. Die mit Tranen saen, werden mit Freuden ernten
  • Tady prvních 12 taktů bude bez orgánu. Jen se Stánkama. Potřebujeme slyšet tRRRenen“.
  • Na melismatech střídejte důraz, jako kdyby to bylo otextované. Těžká, lehká, těžká, lehká, …
  • K požadovanému výrazu: „Ženy, strašně trpíte, rvete rodidla, normálka. Muži to jen nezúčastněně sledují zpovzdálí“. „Máte povoleno trpět“.
  • Takty 9–11, text sä—en: „Výslovnost pražsko/brněnská – Praha: (sä —), Brno: (—en)

 

Květnová Kadaň

 

Inu… Kadaň… to je docela z ruky, co? To si takhle jedete…

Pomalu vylézáme z kouřícího se Alicina auta pár kilometrů za domácími vraty – Alice, já, Ferin – a do Kadaně daleko… zatím co Alice vede hovor se servismenem z Hondy, my s Ferinem také vytahujeme své mobily. Chystáme se volat o záchranu sopranistku Hanku P. – jede prý sama z Liberce (ale kudy? a kdy? třeba se těch pár desítek km pro nás vrátí…). Stojíme na vršku u lesa, nikde nikdo…najednou se přiřítí auto, prudce u nás zabrzdí a z něj vyskočí Hanka! Jedním pohledem zmapuje situaci a houkne směrem k nám: „Tak co, přeházíme tašky a jedem, ne?“ Já jen tiše hlesnu: „My jsme ti ale ještě ani nevolali, tak jak jsi mohla vědět?“ „Prosím tě, takových let zpíváš po kostelech, tak čemu se divíš?“ usmála se Hana. (Lída)

… míjíte trochu strašidelnou elektrárnu, prohlížíte si tu zvláštně krásnou umělou krajinu a najednou jste v malebném městečku s gymplem, na jehož vratech je cedulka BCH. Minete ho, protože ta cedulka je vidět až poté, co se na kruhovém objezdu otočíte a přijedete z opačného směru. Ubytování a zkoušení ve škole bylo perfektně zařízeno, napsala Krize, kterou nadchl sud, připravený přímo před zkušebnou.  Jenže pivo došlo už první večer! (Jitka H.)

Budova je to krásná, ale trochu škodolibá.

Je pauza po první části páteční zkoušky. Spěchám do třídy v přízemí, kde jsem si odložila po příjezdu tašku a všechny své věci. Otvírám dveře – třída je absolutně uklizená, lavice srovnané, ale tašky, batohy, spacáky nikde! Vycouvám, rozhlížím se – ne, neblbnu, je to ta správná třída – v rohu, vedle vchodu, naproti schodišti… že by to někomu překáželo a odnesl všechna zavazadla jinam? Jdu najít Markétu, chci se zeptat. Cestou potkám na schodech Haničku Knechtlovou – ta má ve tváři stejně vyjevený výraz jako já – hledá své věci. Nechala si je v té samé třídě. Vracíme se tam znovu…nic! Jdeme tedy spolu do zkušebny a tam je nám záhada objasněna – škola má dvě zcela identická schodiště ve dvou zcela stejných částech budovy – jen my sešly dolů tím nesprávným. :-)) (Lída)

Scházíme se postupně, jako vždy. Jestli jsme dobře připraveni nevím, taky přicházím pozdě. Matky mají to veliké štěstí, že od dob Michala Hájka se děti na soustředění tolerují a mateřská pauza je dobrovolná. Ale návraty nebývají snadné.

Konečně jsem po roce zpět z mateřské… Jak se kdo, proboha, jmenujete?!“ Sbor se obměnil, ale pozitivní záření se nemění. (Markéta H.)

V sobotu ráno slyším zvony. Krásné a dlouhé vyzvánění. Tady musí být nějaký chrám, nebo aspoň veliký kostel, to je nádhera. Musíme se k němu podívat! Ale proč zvoní v 8:50?  „Co si ještě pamatuju – že jsem si tentokrát zapomněla vzít svůj
zvonek a tak jsem musela zvonit na kostelní zvon z mobilu.“
(Bára B.)

Rozezpívání, tedy spíš rozpohybování, se ujímá náš nový druhý sbormistr Jirka Mátl! Hrou Cogito ergo sum, nebo taky Evoluce, se sbor mění v masu pípajících, kdákajících, štěkajících a v prsa se bijících živočichů. Z málokoho se opět stane člověk. Chtěl jsi nám tím něco naznačit, Jiří?

Zatímco náš malý Vojtěch balí na nábřeží Maxipsa Fíka všechny tři Novotných blondýny, pilujeme kousky, které přinesl na březnové soustředění host Jirka Holubec. Jiřík Mátl se ujímá Schnittkeho dvojsboru, Vítek cizeluje Dragouny, až z nich Lence běhají zimomriavky, o Chilcotta se kluci dělí. Novinkou je romský blůček, který měl být kořením původně zamýšlené benefice pro Čhavorenge. Vybírat ale pro cikáňata v Kadani by prý mohla být pohRoma. Tak jsme našli místního nemocného chlapce a pro něj pár tisícovek nakonec vyzpívali.

Kostel je – jak varovala Markéta – opravdu hodně studený. Do poslední chvíle před koncertem sedíme nabalené do kabátů a šál na lavičkách na náměstí a akumulujem teplo… (Andrea) To je ten samý moment, kdy bylo celé náměstí tiché, zurčela jenom fontána, sluníčko svítilo a lidé se usmívali. (Anička)

Koncert začínáme netradičně nástupem hlavním vchodem i skrz sakristii. Bogorodice děvo je totiž dvojsbor, který si žádá i prostorové oddělení. Podle Krize ukočírovat dvojsbor na koncertě musíme určitě uvést jako kvalitní zářez do začátku kariéry našeho druhého sbormistra!  Na další kusy už ale opět spojujeme síly a děje se něco mimořádného. Nebyla jsem sama, kdo cítil ty zvláštní vibrace. Možná přicházejí z fary, která je „magická a tajuplná, plná temných křivolakých chodeb. Když jsem jí procházela, na zádech mě lehce šimral strašidelný pocit.“ (Olina) Možná z lidí, kterých přišlo dost, i když autobus nejzapálenějších kulturychtivých Kadaňanů prý zrovna odjel do Prahy na operu. Hujerovi snad nebyli v přesile.

Přijela si nás poslechnout naše rodina, hlídala holčičky i Daníka, který během koncertu rytmicky doprovázel každou skladbu. Ač se babička snažila deku, kde byly knoflíky, zajistit, nedařilo se a Daník nožkama rytmizoval a babička se pěkně zapotila. (Jitka Z.)

Zapotili se jistě i tenoři, kteří hrdinně hulákali „Aničkóóóó, dušičkóóóó“ a místo romského textu pokračovali už jen nezřetelným huhli-huhli.

„Jo, večírek rozjel Kámoška, což bylo fajn.“ (Bára B.) Konečně jsme načali lahev na zapití Vojty, kterou jsme už od ledna vozili na všechna soustředění. A pak už se to neslo ve starém duchu. „Kámoška střídá kytaru s basou, Kobra fidlá na housličky, Ferin sedí u kláves, hraje a zpívá i Standa, Milan… a my, holky po padesátce, s blaženými úsměvy zpíváme jak o život…nádhera!“ (Lída) Podle Krize se moc nepařilo, protože nebylo dost „mladých a neopotřebených“, ale podle Lenky po mejdanu „Evička hovoří hlasem nastydlého Dalibora Jandy po 20 pivech“, tak nevím. Mně to zní jako fajn mejdan. Akorát Evičce běží hlavou: „Odteď bez hlasu.“

Zdá se ale, že úplně nejvíc na všechny zapůsobilo město samotné. Nikdo tak čisté a upravené místo nečekal.

Malebná zákoutí kolem opravených hradeb, uličky, kde každý historický dům má nějaké nové využití – krámky, služby, firmy… spousty soch, pomníčků, hezké výhledy! (Lída).  Mě určitě kromě města jako takového naprosto dostala údajně nejužší ulička – Katova. Vůbec cesta k ní podél hradeb stála za to! (Krize) K mým nejlepším zážitkům z Kadaně patří výlet na městské hradby v měkkém světle, které ozařovalo řeku. (Anička) Za mě krásný hrad a sympatické i celé město! (Zuzka) Jen na věž nás s kojencem nepustili. Budou muset vyprávět jiní.

Na závěr ještě poděkování Markétce, která nás do Kadaně přivedla a s láskou o nás pečovala: Penzion Astrid je oáza klidu uprostřed vilové čtvrti. V noci sice málem přelejzáme plot kvůli zapomenutým klíčům, vše se ale vyřeší a odměnou je nám ničím (a nikým) nerušený spánek. (Andrea) Nesmím zapomenout na neuvěřitelnou pohodičku v penzionku Markétčiny rodiny! Když jsme se v sobotu i v neděli ráno sešli u jednoho velkého stolu na snídani, vzpomínali, vyprávěli si, společně se smáli, připadala jsem si jako v kruhu velké rodiny. Díky, Markétko! (Lída)

Takže, DÍKY, Markétko!

 

Kompilát altích výkřiků provedla Tereza

(Fejti se v tom vrtali jen kosmeticky)

 

Pěnčín, březen 2017

Soustředění Pěnčín u Turnova, 10.-12.3.2017

(mohlo by mít podtitul „skoro jako v Huntířově….“ nebo „plné výhod“)

A jaké že bylo?

Retro – Kulturní dům, kde jsme ubytováni, naprosto odpovídá tomuto pojmu (nezkažená ukázka velkolepé architektury 70-80.let – obří prostory s patřičnou výzdobou), navíc v pátek večer, když všichni postupně dojíždíme, ve vchodu do budovy narážíme na místňáky, kteří se hrnou na zábavu pořádanou v RETRO stylu – mnozí z nich v parádním retro oblečku a taky retro věku;
Retro je i menu v restauraci (kde vybíráme smažák) a víc než retro je svátečně čepovaná a hořká „450-tka“ (retro pivo z roku 1567

Stylové – spíme na sále mezi stoly jako na plese

Pohodové – Jirka Holubec jako hostující sbormistr se celou dobu projevoval jako velký pohodář, nijak nás nepopichoval, což někteří při vzpomínce na Honzu Míška z minula velmi kvitovali; navíc je skvělý muzikant a velký pařič.

Nostalgické – Jirka nám taky prozradil, že pochází z Turnova (což je z Pěnčína co by kamenem dohodil) a do místního kulturáku se něco najezdil na tancovačky a hraní s kapelou – ze širokého okolí se sem do vesničky střediskové sjížděli Turnováci i s celým okolím

  

(*Vítek dokonce s novým IMAGE bez brýlí a naježato),

Pivní – Michal Tvrdý – coby organizátor – nám na oba večery zajistil velké štěně piva (nevím kolik to bylo litrů), což většina z nás s radostí přivítala*, přestože hlavně dámám po letně vychlazeném moku trochu tuhnuly úsměvy neboť …..

Mrazivé – topení hřálo v pátek večer a trochu v sobotu, v noci na neděli však vše (kromě nadšených Dragouních pěvců) vystydlo a na nedělní dopolední zkoušce už bylo možno vidět některé zpěváky jakoby právě vyšli z iglú

Voňavé – skoro nečekaně byly všechny prostory včetně restaurace nekuřácké (SUPER)

Časově bezeztrátové – neboť bylo „vše pod jednou střechou“, tedy žádné přecházení na jídlo (všude lze bez ostychu dojít v bačkorách), nebylo tedy čím se zdržovat, nešlo nikam zabloudit, takže vůbec nevadilo, že doma v batohu organizátor Michal zapomněl všechny pečlivě připravené info cedule

Bezkoncertní – takže mejdany bez sbormistrovského brblání a uhánění – páteční mejdan pokračoval i s Holubcovo až do časných ranních hodin a sobotní měl díky brzkému ukončení zkoušky (21:15) trochu zvláštní rozjezd – cca 2 hodiny přezpívávání starých zašlých a z hloubi paměti vytahovaných BCH skladeb (někteří to nevydrželi a šli raději spát) … vyvrcholilo to přezpěvováním Dragounů v každou sudou hodinu 0:00, 2:00, 4:00, přičemž ženské (hlavně S1) hlasy pak už museli suplovat pohotoví T1 (Jaroušek a nový Vojta…..)
Dostali jsme nařízeno uvést do zápisu, že Anička Brdičková poprvé ochutnala chobotnici!

Organizační – Michal Tvrdý a Matěj Hývl byli všemi členy schváleni za nové „výborníky“, za 2. sbormistra byl odhlasován a přivítán Jirka Mátl (jediný hlas proti němu pocházel od Matěje, který se tímto obával o ztrátu levobokého kumpána na pěvecké blbinky

Nacvičovací – v nových notách jsme měli několik celkem jednoduchých skladbiček ( O vos omnés, Bogorodice děvo, ……) – ale v nápaditých úpravách a efektních aranžích, jejichž účinek si Vítek coby „naslouchací“ dirigent ověřoval ve spací části pohodlně uložen na karimatkách. Vše je doplněno Lukášovými Dragouny, což se ukazuje jako překvapivě krásná a dojemná věc (z MIDů naprosto nerozpoznatelná a nikoho moc nepřitahující těžká skladba) – hlavně S1 tam mají velmi působivé melodie (a opravdu krásně jim to zní) a Chilkotovou Jazzovou mší, která nás baví a v tom mrazivém vzduchu i příjemně zahřívá.

… a přece koncertní – na závěr (v neděli v poledne) si nemůžeme nechat ujít opravdový koncert pro opravdové diváky (Zuzčina hlídací maminka+, K.moška+, sbormistrova Jíťa+, Katka hlídací++; ( „+“ jsou míněni potomci v různém stádiu vývoje) – při tom se ukázalo, že Dragouni a zvláště některé nástupy v nich jsou zvláště vypečené a dělají si s námi, co chtějí (takže končíme cca o 1 ton níže) – ale i tak je to dobrá pruba.

Celkově plodné – nebylo kde se rozptylovat (cukrárnou Pěnčín neoplývá), takže Holubcovu hlášku „…vůbec si to neberte na sebe…, ale nám náš kapelník říkával: hrajete den ze dne hůř a dnes hrajete jako pozítří…“, jsme asi opravdu nemuseli brát vážně.
V sobotu jsme udělali tolik práce, že v neděli jsme v např. v Dragounech „dopilovávali drobnosti, které se úplně nevydařily v sobotu v noci“.

Zapsala a vyfotila: Hanka Knechtlová

Praha, leden 2017

Tak je to Praha nebo to není Praha? Je pátek 13. ledna 2017 a naše cesty míří za Pájou a Mončou do Uhříněvsi. No jo, tam to známe. A na Honzu Míška už jsme taky zvyklí… Jenže nikdy nevstoupíš do stejné řeky. Chvíli poté, co „radič“ z navigace, který cestou proslul opakovanou hláškou „počkej, teď si musim srovnat noty“, konečně hlásí „dorazil jsi do svýho vysněnýho cíle“, získáváme cenné parkovací místo pod kostelem. Už je tma a v areálu školy nás čeká úhlopříčný boj s ledovkou na hřišti, protože až za ním, v novém pavilonu pro žáky 1.- 3. tříd, je naše letošní útočiště.
Host ukazuje nádech gestem, rozšiřujícím pas. Musíme ho napodobit. Za to se dozvíme, že tón je protáhnutí rypáku směrem k posluchači. Nádech musí být až do trenek a vokály stavěné vertikálně, aby mohla být „huba plná tónu“. Při typických křečovitých výdeších na slabiky „C! – HA! – C! – HA!“ si pokradmu prohlížíme Míškova společníka, krčícího se za sekundární samohrajkou po Honzově levici. Vypadá ustrašeně a unaveně, ale při dělenkách se dost rozmluví a vypadá to, že se i přes mládí vyzná v různých prostředích, spojených s hudbou. Hraje pozorně, ač je občas naoko kárán za opak („ kdybych ti měl za každej špatně zahranej tón useknout prst, tak už nemáš čím hrát!“) a slovník obou hostů se také postupně daří aklimatizovat pro potřeby smíšeného sboru.
Učíme se zpívat odhmotněně, basy se pro světlejší barvu dotýkají prstem horních zubů, čímž jsou nuceni odhrnout horní ret. „Pro Berlínskou mši Aarvo Pärta je klíčová naprosto čistá intonace, aby blýskání dokonale do sebe zakousnutých alikvótů barevně vykoupilo všudypřítomné předepsané disonance“, prozrazuje Míšek. Aha – Honza a alikvóty – to asi holt patří k sobě. Dost dlouho (možná lépe: hodně dlouho) se tedy cvičí na technice zpěvu. „Zpívejte flažoletově!“ … Vypadá to, že s barvou zvuku je Honza spokojen jen v několika vzácných okamžicích a v duchu uvažuje o zoufalé nezbytnosti několikaměsíčního drilu každého jednotlivce. Zkouší nás naučit zpívat „tekutě“ a přitom předat pulzaci. A písmeno „j“ musí být krátké jako „ť“: Kytie eletison!…
Noty jsou nakonec druhotný problém. Vítka sice dost naštve naše úvodní opatrnost při zvedání ruky, kdo že jsme přijeli dokonale připraveni, ale vesměs z domova víme, že dílo nám jde naproti melodiemi v sextách, které ovšem ostatní dva hlasy tvrdošíjně prokládají svými třemi (nejspíš Pärtem náhodně losovanými) tóny furt toho samého tónického kvintakordu. Honza prosí: „alty, nekonečným tlakem bránice vyjádřete nekonečno. Zatím je to jako… jako sotto voce…, nebo con sordini…, zkrátka jako od flašky…“. Za chvíli opakuje: „Melisma znamená nepovolit bránici! Při kleknutí také nesmíte povolit. Pokud tedy nejde o pokleknutí před popravou…“. Když umdléváme v intonaci, připomíná historku o brněnském sólistovi Bartákovi, jemuž byly věnovány Ebenovy Liturgické zpěvy, a který údajně dokázal zvednout obočí tak, že se stalo viditelným z druhé strany jeho hlavy.
V restauraci, kde jsme kdysi s oblibou vylézali na podkrovní balkónové patro, máme tentokrát rezervace v přízemí. Někdo se vejde vedle baru do bývalé černé kuchyně, zbylá většina projde za barem kolem záchodků a právě přebalovaného Fejtěte na prosklenou terasu. Jídlo i místní piva jsou ryze konzonantní. Sladká tečka je prý nejlepší v cukrárně těsně za náměstím. Legenda nelhala, sladkosti jsou super, i když spolykaného smogu z hlavní silnice je srovnatelné množství. Jó, kdo se vydá oklikou (už od restaurace boční ulicí), může si za pivovarem a parkem vyzkoušet, zda se dá přelézt dřevěná klenutá lávka přes stavidlo rybníkového kluziště, když je celém mostku vrstvička ledu. Včetně oblouku zábradlí. To pak v cukrárně jinak chutná! Ale pozor, čas letí, vzhůru ku škole a honem všichni do patra, v potoce je ondatra…
Zase dřeme část po části. Varhaník Martin má stále zacuchanější vlasy a temnější stíny pod očima. Část misere nobis zpíváme podle Honzy tak strašně trojrozměrně, že cítí naše hřeby ve svých dlaních. Aby nás utěšil, svěřuje se s dojmem, že si Pärt tímto dílem určitě něco sám léčil. Psal jej bez objednávky, pro sebe. A přidává historku, kterak kdysi Bach napsal skladbu bez fagotu, protože mu jeho fagotista – řezník prodal maso, po kterém se Bach pos…léze necítil dobře.
S Vítkem důkladně oprašujeme i své věci, a to ještě musíme před nedělním koncertem stihnout bilancovat uplynulé období a plánovat dál. Rudovlasé Zdeňce z Lípy je umožněno zazpívat si s námi Pärta na koncertě, oba nové tenoristy si dokonce Bohemiachor ponechá. Z kritiky absence a chabé přípravy vzejde požadavek definice připravenosti. Pochvalou a potleskem pro Hanku ještě projekt Hradišťan neskončil, připravuje pro nás finální vyúčtování a zpracování materiálů na památku. V roli druhého sbormistra střídá Ferina předseda Jiří, jeho výskyt je ale zatím endemický. Počet hlasovodů se zredukoval na čtyři. Protože váznou zápisy do kroniky, je odhlasováno, že zapisovatelé se budou střídat, vždy z vylosovaného hlasu. Jediný, kdo hlasuje proti novému systému, je Ferin. V prvním tahu je vylosován bas. Takže Ferin… No, tak si to teď za trest dočtěte až do konce…
Uklízíme, lavice na značky, najezte se, kde chcete (rázem ubylo mnoho Dozvukových jablek z lísky) a hurá auty do Prahy, do podzemí, do parkingů pod obchoďáky. Kdo vydržel s nervy a dal si cestou pizzu, neprohloupil, protože evangelíci si trochu protahují meš a do kostela sv. Klimenta nás pouštějí až úplně zmrzlé. Zato se ale kostel plní přáteli a dokonce dalšími, do té doby neviděnými spoluzpěváky. Úvod máme na seznámenou dole. Na kúru byste po alikvótech pátrali marně, ale většina posluchačů vydrží naši (ještě dalšími disonancemi obohacenou) verzi Pärta s vědomím, že pak určitě dáme i něco, co umíme. Koneckonců lavice byly na rozdíl od chodníku vytápěné. Odvděčili jsme se náramně. Výběr z podzimního programu vrcholil nástroji obohacenými pavlicopeckami a sukcesem, takže si někteří ještě pod dojmem stručného popisu léta s námi dali tradiční směsku v mrazu před kostelem. Tak ahoj, těšíme se, co na nás vrhne v březnu Jirka Holubec a v duchu se opatrně těšíme na opačný kontrast dneška. Na letní Severanku.

Za basisty BCH
Ferin

Leem k Ostravakum

2015_2015-04-24+BCH+Ostrava_IMGP3223.JPG.smallDo Ostravy jsme jeli hromadně vlakem, což byla nevídaná akce, díky Vojtovi Roupovi i celkem levná (v penězích) a díky bohemáčské invenci nikterak levná nebyla (co do vyznění). Leo není na podobné hrátky moc stavěnej, jejich představa se tříštila s tou naší. Jejich cestující si spořádaně sednou a spořádaně spořádají všechno, co jim stewardi pořád nabízejí, přinášejí a kasírují, ale nikde se necourají, nepostávají, nesedají na opěrky, projdou jen za nejnutnější tělesnou potřebou . . Nakonec kompromis: ano, sedli jsme na určená místa a občas si něco objednali. Ale občas někde vznikl hrozen přetékající do uličky, protože jsme si chtěli POPOVÍDAT. A potom popovídat ještě s TÁMHLE TĚMA. Ano, nepolepili jsme okna plakátky ani písmeny B-O-H-E-M-I-A-C-H-O-R, ale nástup frakce v Pardubicích vítal vlak velkým transparentem a naopak byl uvítán válečnickým tancem pod totemovým červeným vlajkobanerem. A cestou zpátky jsme nevybalili basu, ale jenom kytaru a půlku cesty zpívali a zpívali . . . Za odměnu nás Leo dovezl docela rychle a pohodlně do města kultury a brownfieldů. U tramvaje nás čekal sám Jurij, ve škole nás čekali krojovaní Ostraváci s chlebem, solí a slivovicí . . a kupa práce na novinkách.

A ustaraná Linda:

„1. žíněnky jsou pro křehké dámy. Jestli se některý pán cítí dámou, můžeme se zkusit domluvit
2. Tady u jídelny je krásný nový čistý záchod, tři kabinky. Bude společnej. Takže pánové: pisoáry nechte, choďte do kabinek a čůrejte v sedě.“

Franta:

„když v sedě, tak chceme žíněnky!“


Jurij po nás chce zpívat jako brus. Brus Wilis. Musíme zachránit celý svět.

„Krásná barva, ale noty jinak . . . to je placené sólo . . ale obráceně placené!“


Na lidovou notečku o spolupráci v hlase:

jednou ty, jednou já, někdo to tam zazpívá
jednou ty, jednou já, někdo to tam dá.


A víte, co je pařinka? Zastření hlasu „dekou“ po propařené noci.


2015_2015-04-24+BCH+Ostrava_IMGP3302.JPG.smallNa koncert jsme jeli tramvají, moc krásná vyjížďka teplým podvečerem mezi brownfieldy. Koncert v Donu Boscovi s Jurijovými učitelkami byl docela s atmoškou, jenom fotky byly zase oficiálně nepoužitelné… to je ale malá starost. Jenom za kupou práce udělané vykoukla kupa práce zbývající na Lipnici. A k tomu smutek, že Vojta se s tím s námi rozloučil…