Květnová Kadaň

 

Inu… Kadaň… to je docela z ruky, co? To si takhle jedete…

Pomalu vylézáme z kouřícího se Alicina auta pár kilometrů za domácími vraty – Alice, já, Ferin – a do Kadaně daleko… zatím co Alice vede hovor se servismenem z Hondy, my s Ferinem také vytahujeme své mobily. Chystáme se volat o záchranu sopranistku Hanku P. – jede prý sama z Liberce (ale kudy? a kdy? třeba se těch pár desítek km pro nás vrátí…). Stojíme na vršku u lesa, nikde nikdo…najednou se přiřítí auto, prudce u nás zabrzdí a z něj vyskočí Hanka! Jedním pohledem zmapuje situaci a houkne směrem k nám: „Tak co, přeházíme tašky a jedem, ne?“ Já jen tiše hlesnu: „My jsme ti ale ještě ani nevolali, tak jak jsi mohla vědět?“ „Prosím tě, takových let zpíváš po kostelech, tak čemu se divíš?“ usmála se Hana. (Lída)

… míjíte trochu strašidelnou elektrárnu, prohlížíte si tu zvláštně krásnou umělou krajinu a najednou jste v malebném městečku s gymplem, na jehož vratech je cedulka BCH. Minete ho, protože ta cedulka je vidět až poté, co se na kruhovém objezdu otočíte a přijedete z opačného směru. Ubytování a zkoušení ve škole bylo perfektně zařízeno, napsala Krize, kterou nadchl sud, připravený přímo před zkušebnou.  Jenže pivo došlo už první večer! (Jitka H.)

Budova je to krásná, ale trochu škodolibá.

Je pauza po první části páteční zkoušky. Spěchám do třídy v přízemí, kde jsem si odložila po příjezdu tašku a všechny své věci. Otvírám dveře – třída je absolutně uklizená, lavice srovnané, ale tašky, batohy, spacáky nikde! Vycouvám, rozhlížím se – ne, neblbnu, je to ta správná třída – v rohu, vedle vchodu, naproti schodišti… že by to někomu překáželo a odnesl všechna zavazadla jinam? Jdu najít Markétu, chci se zeptat. Cestou potkám na schodech Haničku Knechtlovou – ta má ve tváři stejně vyjevený výraz jako já – hledá své věci. Nechala si je v té samé třídě. Vracíme se tam znovu…nic! Jdeme tedy spolu do zkušebny a tam je nám záhada objasněna – škola má dvě zcela identická schodiště ve dvou zcela stejných částech budovy – jen my sešly dolů tím nesprávným. :-)) (Lída)

Scházíme se postupně, jako vždy. Jestli jsme dobře připraveni nevím, taky přicházím pozdě. Matky mají to veliké štěstí, že od dob Michala Hájka se děti na soustředění tolerují a mateřská pauza je dobrovolná. Ale návraty nebývají snadné.

Konečně jsem po roce zpět z mateřské… Jak se kdo, proboha, jmenujete?!“ Sbor se obměnil, ale pozitivní záření se nemění. (Markéta H.)

V sobotu ráno slyším zvony. Krásné a dlouhé vyzvánění. Tady musí být nějaký chrám, nebo aspoň veliký kostel, to je nádhera. Musíme se k němu podívat! Ale proč zvoní v 8:50?  „Co si ještě pamatuju – že jsem si tentokrát zapomněla vzít svůj
zvonek a tak jsem musela zvonit na kostelní zvon z mobilu.“
(Bára B.)

Rozezpívání, tedy spíš rozpohybování, se ujímá náš nový druhý sbormistr Jirka Mátl! Hrou Cogito ergo sum, nebo taky Evoluce, se sbor mění v masu pípajících, kdákajících, štěkajících a v prsa se bijících živočichů. Z málokoho se opět stane člověk. Chtěl jsi nám tím něco naznačit, Jiří?

Zatímco náš malý Vojtěch balí na nábřeží Maxipsa Fíka všechny tři Novotných blondýny, pilujeme kousky, které přinesl na březnové soustředění host Jirka Holubec. Jiřík Mátl se ujímá Schnittkeho dvojsboru, Vítek cizeluje Dragouny, až z nich Lence běhají zimomriavky, o Chilcotta se kluci dělí. Novinkou je romský blůček, který měl být kořením původně zamýšlené benefice pro Čhavorenge. Vybírat ale pro cikáňata v Kadani by prý mohla být pohRoma. Tak jsme našli místního nemocného chlapce a pro něj pár tisícovek nakonec vyzpívali.

Kostel je – jak varovala Markéta – opravdu hodně studený. Do poslední chvíle před koncertem sedíme nabalené do kabátů a šál na lavičkách na náměstí a akumulujem teplo… (Andrea) To je ten samý moment, kdy bylo celé náměstí tiché, zurčela jenom fontána, sluníčko svítilo a lidé se usmívali. (Anička)

Koncert začínáme netradičně nástupem hlavním vchodem i skrz sakristii. Bogorodice děvo je totiž dvojsbor, který si žádá i prostorové oddělení. Podle Krize ukočírovat dvojsbor na koncertě musíme určitě uvést jako kvalitní zářez do začátku kariéry našeho druhého sbormistra!  Na další kusy už ale opět spojujeme síly a děje se něco mimořádného. Nebyla jsem sama, kdo cítil ty zvláštní vibrace. Možná přicházejí z fary, která je „magická a tajuplná, plná temných křivolakých chodeb. Když jsem jí procházela, na zádech mě lehce šimral strašidelný pocit.“ (Olina) Možná z lidí, kterých přišlo dost, i když autobus nejzapálenějších kulturychtivých Kadaňanů prý zrovna odjel do Prahy na operu. Hujerovi snad nebyli v přesile.

Přijela si nás poslechnout naše rodina, hlídala holčičky i Daníka, který během koncertu rytmicky doprovázel každou skladbu. Ač se babička snažila deku, kde byly knoflíky, zajistit, nedařilo se a Daník nožkama rytmizoval a babička se pěkně zapotila. (Jitka Z.)

Zapotili se jistě i tenoři, kteří hrdinně hulákali „Aničkóóóó, dušičkóóóó“ a místo romského textu pokračovali už jen nezřetelným huhli-huhli.

„Jo, večírek rozjel Kámoška, což bylo fajn.“ (Bára B.) Konečně jsme načali lahev na zapití Vojty, kterou jsme už od ledna vozili na všechna soustředění. A pak už se to neslo ve starém duchu. „Kámoška střídá kytaru s basou, Kobra fidlá na housličky, Ferin sedí u kláves, hraje a zpívá i Standa, Milan… a my, holky po padesátce, s blaženými úsměvy zpíváme jak o život…nádhera!“ (Lída) Podle Krize se moc nepařilo, protože nebylo dost „mladých a neopotřebených“, ale podle Lenky po mejdanu „Evička hovoří hlasem nastydlého Dalibora Jandy po 20 pivech“, tak nevím. Mně to zní jako fajn mejdan. Akorát Evičce běží hlavou: „Odteď bez hlasu.“

Zdá se ale, že úplně nejvíc na všechny zapůsobilo město samotné. Nikdo tak čisté a upravené místo nečekal.

Malebná zákoutí kolem opravených hradeb, uličky, kde každý historický dům má nějaké nové využití – krámky, služby, firmy… spousty soch, pomníčků, hezké výhledy! (Lída).  Mě určitě kromě města jako takového naprosto dostala údajně nejužší ulička – Katova. Vůbec cesta k ní podél hradeb stála za to! (Krize) K mým nejlepším zážitkům z Kadaně patří výlet na městské hradby v měkkém světle, které ozařovalo řeku. (Anička) Za mě krásný hrad a sympatické i celé město! (Zuzka) Jen na věž nás s kojencem nepustili. Budou muset vyprávět jiní.

Na závěr ještě poděkování Markétce, která nás do Kadaně přivedla a s láskou o nás pečovala: Penzion Astrid je oáza klidu uprostřed vilové čtvrti. V noci sice málem přelejzáme plot kvůli zapomenutým klíčům, vše se ale vyřeší a odměnou je nám ničím (a nikým) nerušený spánek. (Andrea) Nesmím zapomenout na neuvěřitelnou pohodičku v penzionku Markétčiny rodiny! Když jsme se v sobotu i v neděli ráno sešli u jednoho velkého stolu na snídani, vzpomínali, vyprávěli si, společně se smáli, připadala jsem si jako v kruhu velké rodiny. Díky, Markétko! (Lída)

Takže, DÍKY, Markétko!

 

Kompilát altích výkřiků provedla Tereza

(Fejti se v tom vrtali jen kosmeticky)

 

Pěnčín, březen 2017

Soustředění Pěnčín u Turnova, 10.-12.3.2017

(mohlo by mít podtitul „skoro jako v Huntířově….“ nebo „plné výhod“)

A jaké že bylo?

Retro – Kulturní dům, kde jsme ubytováni, naprosto odpovídá tomuto pojmu (nezkažená ukázka velkolepé architektury 70-80.let – obří prostory s patřičnou výzdobou), navíc v pátek večer, když všichni postupně dojíždíme, ve vchodu do budovy narážíme na místňáky, kteří se hrnou na zábavu pořádanou v RETRO stylu – mnozí z nich v parádním retro oblečku a taky retro věku;
Retro je i menu v restauraci (kde vybíráme smažák) a víc než retro je svátečně čepovaná a hořká „450-tka“ (retro pivo z roku 1567

Stylové – spíme na sále mezi stoly jako na plese

Pohodové – Jirka Holubec jako hostující sbormistr se celou dobu projevoval jako velký pohodář, nijak nás nepopichoval, což někteří při vzpomínce na Honzu Míška z minula velmi kvitovali; navíc je skvělý muzikant a velký pařič.

Nostalgické – Jirka nám taky prozradil, že pochází z Turnova (což je z Pěnčína co by kamenem dohodil) a do místního kulturáku se něco najezdil na tancovačky a hraní s kapelou – ze širokého okolí se sem do vesničky střediskové sjížděli Turnováci i s celým okolím

  

(*Vítek dokonce s novým IMAGE bez brýlí a naježato),

Pivní – Michal Tvrdý – coby organizátor – nám na oba večery zajistil velké štěně piva (nevím kolik to bylo litrů), což většina z nás s radostí přivítala*, přestože hlavně dámám po letně vychlazeném moku trochu tuhnuly úsměvy neboť …..

Mrazivé – topení hřálo v pátek večer a trochu v sobotu, v noci na neděli však vše (kromě nadšených Dragouních pěvců) vystydlo a na nedělní dopolední zkoušce už bylo možno vidět některé zpěváky jakoby právě vyšli z iglú

Voňavé – skoro nečekaně byly všechny prostory včetně restaurace nekuřácké (SUPER)

Časově bezeztrátové – neboť bylo „vše pod jednou střechou“, tedy žádné přecházení na jídlo (všude lze bez ostychu dojít v bačkorách), nebylo tedy čím se zdržovat, nešlo nikam zabloudit, takže vůbec nevadilo, že doma v batohu organizátor Michal zapomněl všechny pečlivě připravené info cedule

Bezkoncertní – takže mejdany bez sbormistrovského brblání a uhánění – páteční mejdan pokračoval i s Holubcovo až do časných ranních hodin a sobotní měl díky brzkému ukončení zkoušky (21:15) trochu zvláštní rozjezd – cca 2 hodiny přezpívávání starých zašlých a z hloubi paměti vytahovaných BCH skladeb (někteří to nevydrželi a šli raději spát) … vyvrcholilo to přezpěvováním Dragounů v každou sudou hodinu 0:00, 2:00, 4:00, přičemž ženské (hlavně S1) hlasy pak už museli suplovat pohotoví T1 (Jaroušek a nový Vojta…..)
Dostali jsme nařízeno uvést do zápisu, že Anička Brdičková poprvé ochutnala chobotnici!

Organizační – Michal Tvrdý a Matěj Hývl byli všemi členy schváleni za nové „výborníky“, za 2. sbormistra byl odhlasován a přivítán Jirka Mátl (jediný hlas proti němu pocházel od Matěje, který se tímto obával o ztrátu levobokého kumpána na pěvecké blbinky

Nacvičovací – v nových notách jsme měli několik celkem jednoduchých skladbiček ( O vos omnés, Bogorodice děvo, ……) – ale v nápaditých úpravách a efektních aranžích, jejichž účinek si Vítek coby „naslouchací“ dirigent ověřoval ve spací části pohodlně uložen na karimatkách. Vše je doplněno Lukášovými Dragouny, což se ukazuje jako překvapivě krásná a dojemná věc (z MIDů naprosto nerozpoznatelná a nikoho moc nepřitahující těžká skladba) – hlavně S1 tam mají velmi působivé melodie (a opravdu krásně jim to zní) a Chilkotovou Jazzovou mší, která nás baví a v tom mrazivém vzduchu i příjemně zahřívá.

… a přece koncertní – na závěr (v neděli v poledne) si nemůžeme nechat ujít opravdový koncert pro opravdové diváky (Zuzčina hlídací maminka+, K.moška+, sbormistrova Jíťa+, Katka hlídací++; ( „+“ jsou míněni potomci v různém stádiu vývoje) – při tom se ukázalo, že Dragouni a zvláště některé nástupy v nich jsou zvláště vypečené a dělají si s námi, co chtějí (takže končíme cca o 1 ton níže) – ale i tak je to dobrá pruba.

Celkově plodné – nebylo kde se rozptylovat (cukrárnou Pěnčín neoplývá), takže Holubcovu hlášku „…vůbec si to neberte na sebe…, ale nám náš kapelník říkával: hrajete den ze dne hůř a dnes hrajete jako pozítří…“, jsme asi opravdu nemuseli brát vážně.
V sobotu jsme udělali tolik práce, že v neděli jsme v např. v Dragounech „dopilovávali drobnosti, které se úplně nevydařily v sobotu v noci“.

Zapsala a vyfotila: Hanka Knechtlová

Praha, leden 2017

Tak je to Praha nebo to není Praha? Je pátek 13. ledna 2017 a naše cesty míří za Pájou a Mončou do Uhříněvsi. No jo, tam to známe. A na Honzu Míška už jsme taky zvyklí… Jenže nikdy nevstoupíš do stejné řeky. Chvíli poté, co „radič“ z navigace, který cestou proslul opakovanou hláškou „počkej, teď si musim srovnat noty“, konečně hlásí „dorazil jsi do svýho vysněnýho cíle“, získáváme cenné parkovací místo pod kostelem. Už je tma a v areálu školy nás čeká úhlopříčný boj s ledovkou na hřišti, protože až za ním, v novém pavilonu pro žáky 1.- 3. tříd, je naše letošní útočiště.
Host ukazuje nádech gestem, rozšiřujícím pas. Musíme ho napodobit. Za to se dozvíme, že tón je protáhnutí rypáku směrem k posluchači. Nádech musí být až do trenek a vokály stavěné vertikálně, aby mohla být „huba plná tónu“. Při typických křečovitých výdeších na slabiky „C! – HA! – C! – HA!“ si pokradmu prohlížíme Míškova společníka, krčícího se za sekundární samohrajkou po Honzově levici. Vypadá ustrašeně a unaveně, ale při dělenkách se dost rozmluví a vypadá to, že se i přes mládí vyzná v různých prostředích, spojených s hudbou. Hraje pozorně, ač je občas naoko kárán za opak („ kdybych ti měl za každej špatně zahranej tón useknout prst, tak už nemáš čím hrát!“) a slovník obou hostů se také postupně daří aklimatizovat pro potřeby smíšeného sboru.
Učíme se zpívat odhmotněně, basy se pro světlejší barvu dotýkají prstem horních zubů, čímž jsou nuceni odhrnout horní ret. „Pro Berlínskou mši Aarvo Pärta je klíčová naprosto čistá intonace, aby blýskání dokonale do sebe zakousnutých alikvótů barevně vykoupilo všudypřítomné předepsané disonance“, prozrazuje Míšek. Aha – Honza a alikvóty – to asi holt patří k sobě. Dost dlouho (možná lépe: hodně dlouho) se tedy cvičí na technice zpěvu. „Zpívejte flažoletově!“ … Vypadá to, že s barvou zvuku je Honza spokojen jen v několika vzácných okamžicích a v duchu uvažuje o zoufalé nezbytnosti několikaměsíčního drilu každého jednotlivce. Zkouší nás naučit zpívat „tekutě“ a přitom předat pulzaci. A písmeno „j“ musí být krátké jako „ť“: Kytie eletison!…
Noty jsou nakonec druhotný problém. Vítka sice dost naštve naše úvodní opatrnost při zvedání ruky, kdo že jsme přijeli dokonale připraveni, ale vesměs z domova víme, že dílo nám jde naproti melodiemi v sextách, které ovšem ostatní dva hlasy tvrdošíjně prokládají svými třemi (nejspíš Pärtem náhodně losovanými) tóny furt toho samého tónického kvintakordu. Honza prosí: „alty, nekonečným tlakem bránice vyjádřete nekonečno. Zatím je to jako… jako sotto voce…, nebo con sordini…, zkrátka jako od flašky…“. Za chvíli opakuje: „Melisma znamená nepovolit bránici! Při kleknutí také nesmíte povolit. Pokud tedy nejde o pokleknutí před popravou…“. Když umdléváme v intonaci, připomíná historku o brněnském sólistovi Bartákovi, jemuž byly věnovány Ebenovy Liturgické zpěvy, a který údajně dokázal zvednout obočí tak, že se stalo viditelným z druhé strany jeho hlavy.
V restauraci, kde jsme kdysi s oblibou vylézali na podkrovní balkónové patro, máme tentokrát rezervace v přízemí. Někdo se vejde vedle baru do bývalé černé kuchyně, zbylá většina projde za barem kolem záchodků a právě přebalovaného Fejtěte na prosklenou terasu. Jídlo i místní piva jsou ryze konzonantní. Sladká tečka je prý nejlepší v cukrárně těsně za náměstím. Legenda nelhala, sladkosti jsou super, i když spolykaného smogu z hlavní silnice je srovnatelné množství. Jó, kdo se vydá oklikou (už od restaurace boční ulicí), může si za pivovarem a parkem vyzkoušet, zda se dá přelézt dřevěná klenutá lávka přes stavidlo rybníkového kluziště, když je celém mostku vrstvička ledu. Včetně oblouku zábradlí. To pak v cukrárně jinak chutná! Ale pozor, čas letí, vzhůru ku škole a honem všichni do patra, v potoce je ondatra…
Zase dřeme část po části. Varhaník Martin má stále zacuchanější vlasy a temnější stíny pod očima. Část misere nobis zpíváme podle Honzy tak strašně trojrozměrně, že cítí naše hřeby ve svých dlaních. Aby nás utěšil, svěřuje se s dojmem, že si Pärt tímto dílem určitě něco sám léčil. Psal jej bez objednávky, pro sebe. A přidává historku, kterak kdysi Bach napsal skladbu bez fagotu, protože mu jeho fagotista – řezník prodal maso, po kterém se Bach pos…léze necítil dobře.
S Vítkem důkladně oprašujeme i své věci, a to ještě musíme před nedělním koncertem stihnout bilancovat uplynulé období a plánovat dál. Rudovlasé Zdeňce z Lípy je umožněno zazpívat si s námi Pärta na koncertě, oba nové tenoristy si dokonce Bohemiachor ponechá. Z kritiky absence a chabé přípravy vzejde požadavek definice připravenosti. Pochvalou a potleskem pro Hanku ještě projekt Hradišťan neskončil, připravuje pro nás finální vyúčtování a zpracování materiálů na památku. V roli druhého sbormistra střídá Ferina předseda Jiří, jeho výskyt je ale zatím endemický. Počet hlasovodů se zredukoval na čtyři. Protože váznou zápisy do kroniky, je odhlasováno, že zapisovatelé se budou střídat, vždy z vylosovaného hlasu. Jediný, kdo hlasuje proti novému systému, je Ferin. V prvním tahu je vylosován bas. Takže Ferin… No, tak si to teď za trest dočtěte až do konce…
Uklízíme, lavice na značky, najezte se, kde chcete (rázem ubylo mnoho Dozvukových jablek z lísky) a hurá auty do Prahy, do podzemí, do parkingů pod obchoďáky. Kdo vydržel s nervy a dal si cestou pizzu, neprohloupil, protože evangelíci si trochu protahují meš a do kostela sv. Klimenta nás pouštějí až úplně zmrzlé. Zato se ale kostel plní přáteli a dokonce dalšími, do té doby neviděnými spoluzpěváky. Úvod máme na seznámenou dole. Na kúru byste po alikvótech pátrali marně, ale většina posluchačů vydrží naši (ještě dalšími disonancemi obohacenou) verzi Pärta s vědomím, že pak určitě dáme i něco, co umíme. Koneckonců lavice byly na rozdíl od chodníku vytápěné. Odvděčili jsme se náramně. Výběr z podzimního programu vrcholil nástroji obohacenými pavlicopeckami a sukcesem, takže si někteří ještě pod dojmem stručného popisu léta s námi dali tradiční směsku v mrazu před kostelem. Tak ahoj, těšíme se, co na nás vrhne v březnu Jirka Holubec a v duchu se opatrně těšíme na opačný kontrast dneška. Na letní Severanku.

Za basisty BCH
Ferin

Leem k Ostravakum

2015_2015-04-24+BCH+Ostrava_IMGP3223.JPG.smallDo Ostravy jsme jeli hromadně vlakem, což byla nevídaná akce, díky Vojtovi Roupovi i celkem levná (v penězích) a díky bohemáčské invenci nikterak levná nebyla (co do vyznění). Leo není na podobné hrátky moc stavěnej, jejich představa se tříštila s tou naší. Jejich cestující si spořádaně sednou a spořádaně spořádají všechno, co jim stewardi pořád nabízejí, přinášejí a kasírují, ale nikde se necourají, nepostávají, nesedají na opěrky, projdou jen za nejnutnější tělesnou potřebou . . Nakonec kompromis: ano, sedli jsme na určená místa a občas si něco objednali. Ale občas někde vznikl hrozen přetékající do uličky, protože jsme si chtěli POPOVÍDAT. A potom popovídat ještě s TÁMHLE TĚMA. Ano, nepolepili jsme okna plakátky ani písmeny B-O-H-E-M-I-A-C-H-O-R, ale nástup frakce v Pardubicích vítal vlak velkým transparentem a naopak byl uvítán válečnickým tancem pod totemovým červeným vlajkobanerem. A cestou zpátky jsme nevybalili basu, ale jenom kytaru a půlku cesty zpívali a zpívali . . . Za odměnu nás Leo dovezl docela rychle a pohodlně do města kultury a brownfieldů. U tramvaje nás čekal sám Jurij, ve škole nás čekali krojovaní Ostraváci s chlebem, solí a slivovicí . . a kupa práce na novinkách.

A ustaraná Linda:

„1. žíněnky jsou pro křehké dámy. Jestli se některý pán cítí dámou, můžeme se zkusit domluvit
2. Tady u jídelny je krásný nový čistý záchod, tři kabinky. Bude společnej. Takže pánové: pisoáry nechte, choďte do kabinek a čůrejte v sedě.“

Franta:

„když v sedě, tak chceme žíněnky!“


Jurij po nás chce zpívat jako brus. Brus Wilis. Musíme zachránit celý svět.

„Krásná barva, ale noty jinak . . . to je placené sólo . . ale obráceně placené!“


Na lidovou notečku o spolupráci v hlase:

jednou ty, jednou já, někdo to tam zazpívá
jednou ty, jednou já, někdo to tam dá.


A víte, co je pařinka? Zastření hlasu „dekou“ po propařené noci.


2015_2015-04-24+BCH+Ostrava_IMGP3302.JPG.smallNa koncert jsme jeli tramvají, moc krásná vyjížďka teplým podvečerem mezi brownfieldy. Koncert v Donu Boscovi s Jurijovými učitelkami byl docela s atmoškou, jenom fotky byly zase oficiálně nepoužitelné… to je ale malá starost. Jenom za kupou práce udělané vykoukla kupa práce zbývající na Lipnici. A k tomu smutek, že Vojta se s tím s námi rozloučil…

Pecka: čtyřsetpadesátiletý Harant!

To je Pecka, králi!

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic slavil 450. narozeniny, stejně jako William Shakespeare, a naše pění v místním kostelíčku se stalo součástí této veselice.

Jinak bylo letní soustředění 2014 na Pecce běžné, všední až nudné: Ivan zase přijel v ručně postaveném Kaipanu, ke kterému podal zasvěcený výklad, obohacený líčením cesty do Británie, Lea měla potíže s ubytováním svého králíčka v nejlepším peckovském hotelu, Kámoška měl prst v dlaze po úrazu beranem, Liduška měla seklá záda, ale nebrala prášky na bolest, protože by nemohla pít víno. Hotel Roubal, kam se chodí na některá jídla, je tak malý, že stejná osoba dělá hoteliéra, kuchaře i maskota podniku, velmi podobného Hurvínkovi. Chlapci vynalezli novou hru: kombinaci volejbalu, badmintonu a ping pongu, takzvaný volejbedpong. Bed například pochází ze slova bed, protože dopad míčku na postel je aut (Matěj tvrdí, že on hrál pinglejbal). Na soustředění bylo množství dětí, za poslední řadou sopránů byla roztažena velká deka na způsob jeslí pro kojence (ani jeden ha… ehm… dítko se nejmenuje Kryštof!). Kuba neslavil, ale připomínal si své kulatiny soudkem svijan, Ferin hrál při nácviku Cormundum navzdory zraněnému prostředníku, proto byl nazýván Devítiprstým Ferinem, Evička mi četla přes rameno. A Vojta taky. Zrovna teď.

Vítek sršel energií, Šárka, Ivan a Standa pořádali klání v hlasitém spánku. Helena si přivezla zraněný kotník, kvůli kterému se nezúčastnila výletu do Krkonoš a pak absolvovala dvacetikilometrovou procházku přímo v okolí Pecky. Lufka vařila vegetariánskou stravu, kterou si přihlášení strávníci pochvalovali. Malá Alice vedla se skvělými výsledky vyjednávací válku s půlkou městyse, zejména s paní ředitelkou. Těsnou prohru utrpěla jen v boji o wifi, kterou nám nedali, aby se jim neošoupala. Stravování ve dvou hospodách a ve školní jídelně pro větší pestrost byl výkon těžko dohonitelný.

Přečtěte si celý článek Pecka: čtyřsetpadesátiletý Harant!

Maršovský marš

Domnívám se, že v prostředí masivního nadužívání všelijakých citací a parafrází se v podvědomí Bohemiachoru uhnízdila zmínka z dějin divadla Járy Cimrmana. Myslím tím tu pasáž, jak zkusili vzít do ansámblu herečku a mělo to za následek vyšší účast na zkouškách, dokonce vznik nových forem zkoušení, například herec-herečka, režisér-herečka, dva režiséři-herečka a její kamarádka atd… Obsazení v ženských hlasech máme odjakživa, ale přesto nám najednou obvyklé začalo být asi málo. Jak si jinak vysvětlit fakt, že letošek zahájil koncert tří sbormistrů, přičemž jeden povedený kousek dirigovali všichni tři sbormistři současně? A to jsme jen mlhavě tušili, že na letním soustředění zavládne jiný než obvyklý (rozumný) model: sbor pod vedením kmenového sbormistra či sbormistrů a jednoho hosta. Tentokrát žádný host, kmenový sbormistr jen jeden, zato si sbor předávalo postupně deset dalších sbormistrů s jedním vypečenějším kouskem než druhým. Většině to skutečně došlo až když si obhlédli a stáhli si materiály k samostudiu – byly toho tuny. Sotva se to dá nazvat jinak než červenec v troskách, snad s výjimkou členů s opravdu železnými nervy. Osobní vzpomínka mi vrací jen málo večerů, kdy jsem neusnul u midíků a to většina jich byla pod širákem ve vysokých horách…
Přečtěte si celý článek Maršovský marš

Hluk v Chocni nad Tichou Orlicí

Choceň je úhledné městečko kousek za Pardubicemi, myšleno cestou na Moravu (opačně pochopitelně před Pardubicemi).

Díky tomu jsme na koncertě měli Jirku Kosinku a Zuzanku Kárníkovou a taky Terezku Weissovou … stejně jako neexistuje vyléčený alkoholik, ale pouze alkoholik abstinující, neexistuje bývalý člen Bohemiachoru, ale člen na trvalé dovolené – kdykoli se vyskytne, hned zapadne do party a jeví příslušnou dávku bláznivosti, která je pro členství nutná. V pravidlech sic stojí, že se přijímají členové na základě svých hudebních schopností, ale není to přesné, bláznivost je stejně nutná i když nedeklarovaná… koneckonců noví členové (Honza P, Petr a jim podobní) mohou být dobří pěvečtí sboristé i sboroví zpěváci, ale především zodpovědně splnili úkol převzít štafetu šílených pařičů do rána bílého – a to ještě v tento čas nemáme jarní rovnodennost. Kouče jim dělal pochopitelně Mára… Novinky jsou zase těžké, ale jednu jsme dokonce dali na koncertě. Matěj se ukázal jako udatný ugrofinský specialista, simultánně ho překládala Péťa, zatímco sbor vrněl kol kostela (pochopitelně uvnitř)… zato Aleluja nám poněkud zabloudilo a řemen měl velmi namále … Jackson (pro tentokrát Gabriel) nám dělal radost hlavně tou cellní krásou, sakra ta Zuzanka V. (čili Pátá?) je tak šikovná, těžko říct jestli je víc krásná nebo šikovná se šmytcem … to je ale barvička! Tohle soustřéďo dotáhlo na samý okraj plnění hlasů – na stránkách bude vyměněn nápis „Hledáme tenory“ za nápis „poslední dvě volná místa v tenorech“. Známý náš příznivec Vladimír nebyl zavzat pro své basové založení a dost nám to bylo všem líto … Michal nezklamal a i choceňské paní a dítky dokonale zblbnul, po zakončení zkoušky společné skladby dokonce škemraly „ještě“. Jeho vylepšení spirituálu : v této sloce s e tyhle kousky nebudou zpívat, ale budete otevírat ústa a držet rytmus a spád, nezaznamenali členové přišedší až v pozdní čas, protože zpívali v pražském Vítu, takže na vystoupení byli veeeelmi překvapeni… Makalo se docela pilně a Michal nám dobře a logicky vysvětlil, že odvracet sbormistra od náhle propuklé lásky k jednomu stylu a období je nejen namáhavé a škodlivé, ale hlavně marné… a že k lásce k pekelně těžké moderně jsme ho dotlačili my, takže si za to můžem sami. V nových skladbách je kdeco těžkého, například jedna má v basech des a druhá dokonce cis, to je co? Řada členů přijela očividně chorých nebo po nemoci, někteří dokonce před nemocí, ale snad nepřijel nikdo mrtvej, protože to už by bylo vážně divný … zajímavé je, že všichni odjížděli v lepším stavu. Jenom zdraví co zpívali celou noc vypadali naopak hezounce zničeně, takže rovnováha zůstala zachována.

Kostel tam mají barokní, strašně studenej a narvanej lidma. Nikdo nám nevyčítal, když jsme přidali nesakrální (no, ještě to tak, při tom všem ještě sakrovat) Vlčinskou včetně dramatické chorošky. Jestli ovšem se to neprojevilo v neděli, kdy na nás poslali mimořádně mizernou obsluhu v hospodě a nemébně nevrlou, pomalou a nevlídnou pokladní na nádraží … ale zase domácí pán Jiří byl docela naměkko a rovněž účast místních na mejdanu byla velmi aktivní … hlavně ta Orlice, jarně plná vody a síly byla taková nemaloměstská, to nejde okecat. Takže docela spokojenost, že jo? Vitekr se nám fakt povedlJ A výbor maká, nenápadně a furt. To je důležité, protože se nesmí poplašit ti, kteří štafetu převezmou příště.

Proč je zápis o tomto soustředění tak zmatený a kličkující? Protože jsme bydleli na zámku, Teda v jeho části, která je hudebkou. Vyleze-li se po schodech, je tam šatnička, která velkými dveřmi ústí přímo do učebny dechů, plné dechů (a očividně i vzdechů), která je průchozí do malé úzké a velmi temné chodbičky, která vychází malými schůdky na pódium sálku, ve kterém jsme cvičili. Za pódiem je další učebna, docela překvapivě… Druhý východ z šatny vede do klikaté, rovněž úzké chodbičky (Alice prý zatáhla břicho, ale stejně se nedalo podle ní projít. Lucka se o to ani nepokoušela, i když její pocit, že po ní v cukrárně pojmenovali „pražskou kouli“ je mimořádně subjektivně nepřesný, protože je moc krásná mamina. Kolem Lindy se projít myslím ještě dá.). Chodbička se větví – doprava najednou otevírá dveře do tanečního sálu, kdy jsme se snažili spát za pozoruhodného výkonu chrupajících členů, jednak doleva dál k menším špeluňkám a kancelářím. A záchodům. Taneční sál má spojku s koncertním sálkem, pochopitelně přes temnou chodbičku, což je bezva, protože dvojí dveře oddělily pařírnu a ležení velmi dokonale. Chodbička, o které jsem psal, se dvakrát lomí a je osvětlována světlem na fotobuňku, takže pařiči hledající záchod pořád rozsvěceli, musela to spravit čepice na fotobuňce… konvice vyhazovaly pojistky a nahazovat je chodili pouze znalí, protože neznalí by mohli bloudit celou přestávku … ale jak sekaná tak buchty darované místními byly prostě LUXUSNÍ, tak kampak bychom chodili … a schody od ředitelny vůbec nevedly ke vstupu natož k pánskému záchodu v přízemí… takže v tom krásném bludišti se dalo zažít spooousta legrace a to jsem popsal sotva třetinu… a bludiště na ploše dvou průměrných českých bytů je opravdu invenční záležitost! Ale holt se potom těžko hledá jiný styl kronikářské práce než poněkud klikatý, ztrácející se a občas se samoúčelně cyklící. Tak raději končím!

 

Ploučnice 2010

Plavba Ploučnicí…po přemnohých průsšvizích (podělaná pneumatika) plavci (Přítelkyně + potomci, Plačka, Plachtový přístřešek plus potomek, Početnice, Petr, Posázavská pěvkyně) přijeli pod Průrvu. Pro podvečer přijel pět Phranta (převzal od pisatele papírek s potrhle poskládanými písmeny pro píseň Please Please Me). Podvečerní phlámování přerušováno pištivými protivnými píchajícími potvůrkami.
Přečtěte si celý článek Ploučnice 2010

Vlámské flámování

Jaké to bylo tentokrát? Jednoduše parádní!

Onoho úterý 22. 9. 2009 se opět scházíme poněkud neklidně v Bohnicích. Není nás mnoho, ještě na poslední chvíli se některé omlouvají a ani Libor ještě neví, jestli pojede. Říká se po nás potopa, ale my jsme sbor zvláštní, takže před námi požár! (Těsně před naším příjezdem, tři domy nad divadlem, některý z klientů zkoušel hořlavost vybavení pokoje.) Tentokrát nás vítá Danuška, která dostatečně výhružně popisuje podmínky použití místního kávovaru a kupuje jízdenky na cestu do kostela téměř celému sboru. Lea si zazpívá jen na úvodní zkoušce a se zánětem hlasivek nám na cestách dělá po většinu času pouze tichý doprovod. Nepřirozeně velký saniční rozvor většiny pěvců donutí Honzu ukončit zkoušku před 23. hodinou a všichni se potichu odebíráme do světa snů.

Přečtěte si celý článek Vlámské flámování

Kalná 2009

Předsoustředění

Bylo delší než soustředění, na programu byly dva krkonošské vejšlapy a přijeli si s námi i dva bývalí členové, Vláďa Papež (teprve teď vím, jaký je to dlouhán) na první túru a Franta Bialek na druhou. Obě byly příjemné, i když mě příšerně tlačila bota. Jirka Zenkl přijel i s rodinou a vydatně fotil, takže budeme moci vzpomínat i po létech. Bohužel na samotném soustředění chyběl, jejich pes měl zdravotní potíže, bližší informace neznám. Také byl i Kuba a Terezka, naše známá přerostlá plačka.*
Přečtěte si celý článek Kalná 2009