Praha, leden 2017

Tak je to Praha nebo to není Praha? Je pátek 13. ledna 2017 a naše cesty míří za Pájou a Mončou do Uhříněvsi. No jo, tam to známe. A na Honzu Míška už jsme taky zvyklí… Jenže nikdy nevstoupíš do stejné řeky. Chvíli poté, co „radič“ z navigace, který cestou proslul opakovanou hláškou „počkej, teď si musim srovnat noty“, konečně hlásí „dorazil jsi do svýho vysněnýho cíle“, získáváme cenné parkovací místo pod kostelem. Už je tma a v areálu školy nás čeká úhlopříčný boj s ledovkou na hřišti, protože až za ním, v novém pavilonu pro žáky 1.- 3. tříd, je naše letošní útočiště.
Host ukazuje nádech gestem, rozšiřujícím pas. Musíme ho napodobit. Za to se dozvíme, že tón je protáhnutí rypáku směrem k posluchači. Nádech musí být až do trenek a vokály stavěné vertikálně, aby mohla být „huba plná tónu“. Při typických křečovitých výdeších na slabiky „C! – HA! – C! – HA!“ si pokradmu prohlížíme Míškova společníka, krčícího se za sekundární samohrajkou po Honzově levici. Vypadá ustrašeně a unaveně, ale při dělenkách se dost rozmluví a vypadá to, že se i přes mládí vyzná v různých prostředích, spojených s hudbou. Hraje pozorně, ač je občas naoko kárán za opak („ kdybych ti měl za každej špatně zahranej tón useknout prst, tak už nemáš čím hrát!“) a slovník obou hostů se také postupně daří aklimatizovat pro potřeby smíšeného sboru.
Učíme se zpívat odhmotněně, basy se pro světlejší barvu dotýkají prstem horních zubů, čímž jsou nuceni odhrnout horní ret. „Pro Berlínskou mši Aarvo Pärta je klíčová naprosto čistá intonace, aby blýskání dokonale do sebe zakousnutých alikvótů barevně vykoupilo všudypřítomné předepsané disonance“, prozrazuje Míšek. Aha – Honza a alikvóty – to asi holt patří k sobě. Dost dlouho (možná lépe: hodně dlouho) se tedy cvičí na technice zpěvu. „Zpívejte flažoletově!“ … Vypadá to, že s barvou zvuku je Honza spokojen jen v několika vzácných okamžicích a v duchu uvažuje o zoufalé nezbytnosti několikaměsíčního drilu každého jednotlivce. Zkouší nás naučit zpívat „tekutě“ a přitom předat pulzaci. A písmeno „j“ musí být krátké jako „ť“: Kytie eletison!…
Noty jsou nakonec druhotný problém. Vítka sice dost naštve naše úvodní opatrnost při zvedání ruky, kdo že jsme přijeli dokonale připraveni, ale vesměs z domova víme, že dílo nám jde naproti melodiemi v sextách, které ovšem ostatní dva hlasy tvrdošíjně prokládají svými třemi (nejspíš Pärtem náhodně losovanými) tóny furt toho samého tónického kvintakordu. Honza prosí: „alty, nekonečným tlakem bránice vyjádřete nekonečno. Zatím je to jako… jako sotto voce…, nebo con sordini…, zkrátka jako od flašky…“. Za chvíli opakuje: „Melisma znamená nepovolit bránici! Při kleknutí také nesmíte povolit. Pokud tedy nejde o pokleknutí před popravou…“. Když umdléváme v intonaci, připomíná historku o brněnském sólistovi Bartákovi, jemuž byly věnovány Ebenovy Liturgické zpěvy, a který údajně dokázal zvednout obočí tak, že se stalo viditelným z druhé strany jeho hlavy.
V restauraci, kde jsme kdysi s oblibou vylézali na podkrovní balkónové patro, máme tentokrát rezervace v přízemí. Někdo se vejde vedle baru do bývalé černé kuchyně, zbylá většina projde za barem kolem záchodků a právě přebalovaného Fejtěte na prosklenou terasu. Jídlo i místní piva jsou ryze konzonantní. Sladká tečka je prý nejlepší v cukrárně těsně za náměstím. Legenda nelhala, sladkosti jsou super, i když spolykaného smogu z hlavní silnice je srovnatelné množství. Jó, kdo se vydá oklikou (už od restaurace boční ulicí), může si za pivovarem a parkem vyzkoušet, zda se dá přelézt dřevěná klenutá lávka přes stavidlo rybníkového kluziště, když je celém mostku vrstvička ledu. Včetně oblouku zábradlí. To pak v cukrárně jinak chutná! Ale pozor, čas letí, vzhůru ku škole a honem všichni do patra, v potoce je ondatra…
Zase dřeme část po části. Varhaník Martin má stále zacuchanější vlasy a temnější stíny pod očima. Část misere nobis zpíváme podle Honzy tak strašně trojrozměrně, že cítí naše hřeby ve svých dlaních. Aby nás utěšil, svěřuje se s dojmem, že si Pärt tímto dílem určitě něco sám léčil. Psal jej bez objednávky, pro sebe. A přidává historku, kterak kdysi Bach napsal skladbu bez fagotu, protože mu jeho fagotista – řezník prodal maso, po kterém se Bach pos…léze necítil dobře.
S Vítkem důkladně oprašujeme i své věci, a to ještě musíme před nedělním koncertem stihnout bilancovat uplynulé období a plánovat dál. Rudovlasé Zdeňce z Lípy je umožněno zazpívat si s námi Pärta na koncertě, oba nové tenoristy si dokonce Bohemiachor ponechá. Z kritiky absence a chabé přípravy vzejde požadavek definice připravenosti. Pochvalou a potleskem pro Hanku ještě projekt Hradišťan neskončil, připravuje pro nás finální vyúčtování a zpracování materiálů na památku. V roli druhého sbormistra střídá Ferina předseda Jiří, jeho výskyt je ale zatím endemický. Počet hlasovodů se zredukoval na čtyři. Protože váznou zápisy do kroniky, je odhlasováno, že zapisovatelé se budou střídat, vždy z vylosovaného hlasu. Jediný, kdo hlasuje proti novému systému, je Ferin. V prvním tahu je vylosován bas. Takže Ferin… No, tak si to teď za trest dočtěte až do konce…
Uklízíme, lavice na značky, najezte se, kde chcete (rázem ubylo mnoho Dozvukových jablek z lísky) a hurá auty do Prahy, do podzemí, do parkingů pod obchoďáky. Kdo vydržel s nervy a dal si cestou pizzu, neprohloupil, protože evangelíci si trochu protahují meš a do kostela sv. Klimenta nás pouštějí až úplně zmrzlé. Zato se ale kostel plní přáteli a dokonce dalšími, do té doby neviděnými spoluzpěváky. Úvod máme na seznámenou dole. Na kúru byste po alikvótech pátrali marně, ale většina posluchačů vydrží naši (ještě dalšími disonancemi obohacenou) verzi Pärta s vědomím, že pak určitě dáme i něco, co umíme. Koneckonců lavice byly na rozdíl od chodníku vytápěné. Odvděčili jsme se náramně. Výběr z podzimního programu vrcholil nástroji obohacenými pavlicopeckami a sukcesem, takže si někteří ještě pod dojmem stručného popisu léta s námi dali tradiční směsku v mrazu před kostelem. Tak ahoj, těšíme se, co na nás vrhne v březnu Jirka Holubec a v duchu se opatrně těšíme na opačný kontrast dneška. Na letní Severanku.

Za basisty BCH
Ferin

Leem k Ostravakum

2015_2015-04-24+BCH+Ostrava_IMGP3223.JPG.smallDo Ostravy jsme jeli hromadně vlakem, což byla nevídaná akce, díky Vojtovi Roupovi i celkem levná (v penězích) a díky bohemáčské invenci nikterak levná nebyla (co do vyznění). Leo není na podobné hrátky moc stavěnej, jejich představa se tříštila s tou naší. Jejich cestující si spořádaně sednou a spořádaně spořádají všechno, co jim stewardi pořád nabízejí, přinášejí a kasírují, ale nikde se necourají, nepostávají, nesedají na opěrky, projdou jen za nejnutnější tělesnou potřebou . . Nakonec kompromis: ano, sedli jsme na určená místa a občas si něco objednali. Ale občas někde vznikl hrozen přetékající do uličky, protože jsme si chtěli POPOVÍDAT. A potom popovídat ještě s TÁMHLE TĚMA. Ano, nepolepili jsme okna plakátky ani písmeny B-O-H-E-M-I-A-C-H-O-R, ale nástup frakce v Pardubicích vítal vlak velkým transparentem a naopak byl uvítán válečnickým tancem pod totemovým červeným vlajkobanerem. A cestou zpátky jsme nevybalili basu, ale jenom kytaru a půlku cesty zpívali a zpívali . . . Za odměnu nás Leo dovezl docela rychle a pohodlně do města kultury a brownfieldů. U tramvaje nás čekal sám Jurij, ve škole nás čekali krojovaní Ostraváci s chlebem, solí a slivovicí . . a kupa práce na novinkách.

A ustaraná Linda:

„1. žíněnky jsou pro křehké dámy. Jestli se některý pán cítí dámou, můžeme se zkusit domluvit
2. Tady u jídelny je krásný nový čistý záchod, tři kabinky. Bude společnej. Takže pánové: pisoáry nechte, choďte do kabinek a čůrejte v sedě.“

Franta:

„když v sedě, tak chceme žíněnky!“


Jurij po nás chce zpívat jako brus. Brus Wilis. Musíme zachránit celý svět.

„Krásná barva, ale noty jinak . . . to je placené sólo . . ale obráceně placené!“


Na lidovou notečku o spolupráci v hlase:

jednou ty, jednou já, někdo to tam zazpívá
jednou ty, jednou já, někdo to tam dá.


A víte, co je pařinka? Zastření hlasu „dekou“ po propařené noci.


2015_2015-04-24+BCH+Ostrava_IMGP3302.JPG.smallNa koncert jsme jeli tramvají, moc krásná vyjížďka teplým podvečerem mezi brownfieldy. Koncert v Donu Boscovi s Jurijovými učitelkami byl docela s atmoškou, jenom fotky byly zase oficiálně nepoužitelné… to je ale malá starost. Jenom za kupou práce udělané vykoukla kupa práce zbývající na Lipnici. A k tomu smutek, že Vojta se s tím s námi rozloučil…

Pecka: čtyřsetpadesátiletý Harant!

To je Pecka, králi!

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic slavil 450. narozeniny, stejně jako William Shakespeare, a naše pění v místním kostelíčku se stalo součástí této veselice.

Jinak bylo letní soustředění 2014 na Pecce běžné, všední až nudné: Ivan zase přijel v ručně postaveném Kaipanu, ke kterému podal zasvěcený výklad, obohacený líčením cesty do Británie, Lea měla potíže s ubytováním svého králíčka v nejlepším peckovském hotelu, Kámoška měl prst v dlaze po úrazu beranem, Liduška měla seklá záda, ale nebrala prášky na bolest, protože by nemohla pít víno. Hotel Roubal, kam se chodí na některá jídla, je tak malý, že stejná osoba dělá hoteliéra, kuchaře i maskota podniku, velmi podobného Hurvínkovi. Chlapci vynalezli novou hru: kombinaci volejbalu, badmintonu a ping pongu, takzvaný volejbedpong. Bed například pochází ze slova bed, protože dopad míčku na postel je aut (Matěj tvrdí, že on hrál pinglejbal). Na soustředění bylo množství dětí, za poslední řadou sopránů byla roztažena velká deka na způsob jeslí pro kojence (ani jeden ha… ehm… dítko se nejmenuje Kryštof!). Kuba neslavil, ale připomínal si své kulatiny soudkem svijan, Ferin hrál při nácviku Cormundum navzdory zraněnému prostředníku, proto byl nazýván Devítiprstým Ferinem, Evička mi četla přes rameno. A Vojta taky. Zrovna teď.

Vítek sršel energií, Šárka, Ivan a Standa pořádali klání v hlasitém spánku. Helena si přivezla zraněný kotník, kvůli kterému se nezúčastnila výletu do Krkonoš a pak absolvovala dvacetikilometrovou procházku přímo v okolí Pecky. Lufka vařila vegetariánskou stravu, kterou si přihlášení strávníci pochvalovali. Malá Alice vedla se skvělými výsledky vyjednávací válku s půlkou městyse, zejména s paní ředitelkou. Těsnou prohru utrpěla jen v boji o wifi, kterou nám nedali, aby se jim neošoupala. Stravování ve dvou hospodách a ve školní jídelně pro větší pestrost byl výkon těžko dohonitelný.

Přečtěte si celý článek Pecka: čtyřsetpadesátiletý Harant!

Maršovský marš

Domnívám se, že v prostředí masivního nadužívání všelijakých citací a parafrází se v podvědomí Bohemiachoru uhnízdila zmínka z dějin divadla Járy Cimrmana. Myslím tím tu pasáž, jak zkusili vzít do ansámblu herečku a mělo to za následek vyšší účast na zkouškách, dokonce vznik nových forem zkoušení, například herec-herečka, režisér-herečka, dva režiséři-herečka a její kamarádka atd… Obsazení v ženských hlasech máme odjakživa, ale přesto nám najednou obvyklé začalo být asi málo. Jak si jinak vysvětlit fakt, že letošek zahájil koncert tří sbormistrů, přičemž jeden povedený kousek dirigovali všichni tři sbormistři současně? A to jsme jen mlhavě tušili, že na letním soustředění zavládne jiný než obvyklý (rozumný) model: sbor pod vedením kmenového sbormistra či sbormistrů a jednoho hosta. Tentokrát žádný host, kmenový sbormistr jen jeden, zato si sbor předávalo postupně deset dalších sbormistrů s jedním vypečenějším kouskem než druhým. Většině to skutečně došlo až když si obhlédli a stáhli si materiály k samostudiu – byly toho tuny. Sotva se to dá nazvat jinak než červenec v troskách, snad s výjimkou členů s opravdu železnými nervy. Osobní vzpomínka mi vrací jen málo večerů, kdy jsem neusnul u midíků a to většina jich byla pod širákem ve vysokých horách…
Přečtěte si celý článek Maršovský marš

Hluk v Chocni nad Tichou Orlicí

Choceň je úhledné městečko kousek za Pardubicemi, myšleno cestou na Moravu (opačně pochopitelně před Pardubicemi).

Díky tomu jsme na koncertě měli Jirku Kosinku a Zuzanku Kárníkovou a taky Terezku Weissovou … stejně jako neexistuje vyléčený alkoholik, ale pouze alkoholik abstinující, neexistuje bývalý člen Bohemiachoru, ale člen na trvalé dovolené – kdykoli se vyskytne, hned zapadne do party a jeví příslušnou dávku bláznivosti, která je pro členství nutná. V pravidlech sic stojí, že se přijímají členové na základě svých hudebních schopností, ale není to přesné, bláznivost je stejně nutná i když nedeklarovaná… koneckonců noví členové (Honza P, Petr a jim podobní) mohou být dobří pěvečtí sboristé i sboroví zpěváci, ale především zodpovědně splnili úkol převzít štafetu šílených pařičů do rána bílého – a to ještě v tento čas nemáme jarní rovnodennost. Kouče jim dělal pochopitelně Mára… Novinky jsou zase těžké, ale jednu jsme dokonce dali na koncertě. Matěj se ukázal jako udatný ugrofinský specialista, simultánně ho překládala Péťa, zatímco sbor vrněl kol kostela (pochopitelně uvnitř)… zato Aleluja nám poněkud zabloudilo a řemen měl velmi namále … Jackson (pro tentokrát Gabriel) nám dělal radost hlavně tou cellní krásou, sakra ta Zuzanka V. (čili Pátá?) je tak šikovná, těžko říct jestli je víc krásná nebo šikovná se šmytcem … to je ale barvička! Tohle soustřéďo dotáhlo na samý okraj plnění hlasů – na stránkách bude vyměněn nápis „Hledáme tenory“ za nápis „poslední dvě volná místa v tenorech“. Známý náš příznivec Vladimír nebyl zavzat pro své basové založení a dost nám to bylo všem líto … Michal nezklamal a i choceňské paní a dítky dokonale zblbnul, po zakončení zkoušky společné skladby dokonce škemraly „ještě“. Jeho vylepšení spirituálu : v této sloce s e tyhle kousky nebudou zpívat, ale budete otevírat ústa a držet rytmus a spád, nezaznamenali členové přišedší až v pozdní čas, protože zpívali v pražském Vítu, takže na vystoupení byli veeeelmi překvapeni… Makalo se docela pilně a Michal nám dobře a logicky vysvětlil, že odvracet sbormistra od náhle propuklé lásky k jednomu stylu a období je nejen namáhavé a škodlivé, ale hlavně marné… a že k lásce k pekelně těžké moderně jsme ho dotlačili my, takže si za to můžem sami. V nových skladbách je kdeco těžkého, například jedna má v basech des a druhá dokonce cis, to je co? Řada členů přijela očividně chorých nebo po nemoci, někteří dokonce před nemocí, ale snad nepřijel nikdo mrtvej, protože to už by bylo vážně divný … zajímavé je, že všichni odjížděli v lepším stavu. Jenom zdraví co zpívali celou noc vypadali naopak hezounce zničeně, takže rovnováha zůstala zachována.

Kostel tam mají barokní, strašně studenej a narvanej lidma. Nikdo nám nevyčítal, když jsme přidali nesakrální (no, ještě to tak, při tom všem ještě sakrovat) Vlčinskou včetně dramatické chorošky. Jestli ovšem se to neprojevilo v neděli, kdy na nás poslali mimořádně mizernou obsluhu v hospodě a nemébně nevrlou, pomalou a nevlídnou pokladní na nádraží … ale zase domácí pán Jiří byl docela naměkko a rovněž účast místních na mejdanu byla velmi aktivní … hlavně ta Orlice, jarně plná vody a síly byla taková nemaloměstská, to nejde okecat. Takže docela spokojenost, že jo? Vitekr se nám fakt povedlJ A výbor maká, nenápadně a furt. To je důležité, protože se nesmí poplašit ti, kteří štafetu převezmou příště.

Proč je zápis o tomto soustředění tak zmatený a kličkující? Protože jsme bydleli na zámku, Teda v jeho části, která je hudebkou. Vyleze-li se po schodech, je tam šatnička, která velkými dveřmi ústí přímo do učebny dechů, plné dechů (a očividně i vzdechů), která je průchozí do malé úzké a velmi temné chodbičky, která vychází malými schůdky na pódium sálku, ve kterém jsme cvičili. Za pódiem je další učebna, docela překvapivě… Druhý východ z šatny vede do klikaté, rovněž úzké chodbičky (Alice prý zatáhla břicho, ale stejně se nedalo podle ní projít. Lucka se o to ani nepokoušela, i když její pocit, že po ní v cukrárně pojmenovali „pražskou kouli“ je mimořádně subjektivně nepřesný, protože je moc krásná mamina. Kolem Lindy se projít myslím ještě dá.). Chodbička se větví – doprava najednou otevírá dveře do tanečního sálu, kdy jsme se snažili spát za pozoruhodného výkonu chrupajících členů, jednak doleva dál k menším špeluňkám a kancelářím. A záchodům. Taneční sál má spojku s koncertním sálkem, pochopitelně přes temnou chodbičku, což je bezva, protože dvojí dveře oddělily pařírnu a ležení velmi dokonale. Chodbička, o které jsem psal, se dvakrát lomí a je osvětlována světlem na fotobuňku, takže pařiči hledající záchod pořád rozsvěceli, musela to spravit čepice na fotobuňce… konvice vyhazovaly pojistky a nahazovat je chodili pouze znalí, protože neznalí by mohli bloudit celou přestávku … ale jak sekaná tak buchty darované místními byly prostě LUXUSNÍ, tak kampak bychom chodili … a schody od ředitelny vůbec nevedly ke vstupu natož k pánskému záchodu v přízemí… takže v tom krásném bludišti se dalo zažít spooousta legrace a to jsem popsal sotva třetinu… a bludiště na ploše dvou průměrných českých bytů je opravdu invenční záležitost! Ale holt se potom těžko hledá jiný styl kronikářské práce než poněkud klikatý, ztrácející se a občas se samoúčelně cyklící. Tak raději končím!