Pěnčín, březen 2017

(mohlo by mít podtitul „skoro jako v Huntířově….“ nebo „plné výhod“)

A jaké že bylo?

Retro – Kulturní dům, kde jsme ubytováni, naprosto odpovídá tomuto pojmu (nezkažená ukázka velkolepé architektury 70-80.let – obří prostory s patřičnou výzdobou), navíc v pátek večer, když všichni postupně dojíždíme, ve vchodu do budovy narážíme na místňáky, kteří se hrnou na zábavu pořádanou v RETRO stylu – mnozí z nich v parádním retro oblečku a taky retro věku;
Retro je i menu v restauraci (kde vybíráme smažák) a víc než retro je svátečně čepovaná a hořká „450-tka“ (retro pivo z roku 1567).

Přečtěte si celý článek Pěnčín, březen 2017

Praha, leden 2017

Tak je to Praha nebo to není Praha? Je pátek 13. ledna 2017 a naše cesty míří za Pájou a Mončou do Uhříněvsi. No jo, tam to známe. A na Honzu Míška už jsme taky zvyklí… Jenže nikdy nevstoupíš do stejné řeky. Chvíli poté, co „radič“ z navigace, který cestou proslul opakovanou hláškou „počkej, teď si musim srovnat noty“, konečně hlásí „dorazil jsi do svýho vysněnýho cíle“, získáváme cenné parkovací místo pod kostelem. Už je tma a v areálu školy nás čeká úhlopříčný boj s ledovkou na hřišti, protože až za ním, v novém pavilonu pro žáky 1.- 3. tříd, je naše letošní útočiště.
Host ukazuje nádech gestem, rozšiřujícím pas. Musíme ho napodobit. Za to se dozvíme, že tón je protáhnutí rypáku směrem k posluchači. Nádech musí být až do trenek a vokály stavěné vertikálně, aby mohla být „huba plná tónu“. Při typických křečovitých výdeších na slabiky „C! – HA! – C! – HA!“ si pokradmu prohlížíme Míškova společníka, krčícího se za sekundární samohrajkou po Honzově levici. Vypadá ustrašeně a unaveně, ale při dělenkách se dost rozmluví a vypadá to, že se i přes mládí vyzná v různých prostředích, spojených s hudbou. Hraje pozorně, ač je občas naoko kárán za opak („ kdybych ti měl za každej špatně zahranej tón useknout prst, tak už nemáš čím hrát!“) a slovník obou hostů se také postupně daří aklimatizovat pro potřeby smíšeného sboru.
Učíme se zpívat odhmotněně, basy se pro světlejší barvu dotýkají prstem horních zubů, čímž jsou nuceni odhrnout horní ret. „Pro Berlínskou mši Aarvo Pärta je klíčová naprosto čistá intonace, aby blýskání dokonale do sebe zakousnutých alikvótů barevně vykoupilo všudypřítomné předepsané disonance“, prozrazuje Míšek. Aha – Honza a alikvóty – to asi holt patří k sobě. Dost dlouho (možná lépe: hodně dlouho) se tedy cvičí na technice zpěvu. „Zpívejte flažoletově!“ … Vypadá to, že s barvou zvuku je Honza spokojen jen v několika vzácných okamžicích a v duchu uvažuje o zoufalé nezbytnosti několikaměsíčního drilu každého jednotlivce. Zkouší nás naučit zpívat „tekutě“ a přitom předat pulzaci. A písmeno „j“ musí být krátké jako „ť“: Kytie eletison!…
Noty jsou nakonec druhotný problém. Vítka sice dost naštve naše úvodní opatrnost při zvedání ruky, kdo že jsme přijeli dokonale připraveni, ale vesměs z domova víme, že dílo nám jde naproti melodiemi v sextách, které ovšem ostatní dva hlasy tvrdošíjně prokládají svými třemi (nejspíš Pärtem náhodně losovanými) tóny furt toho samého tónického kvintakordu. Honza prosí: „alty, nekonečným tlakem bránice vyjádřete nekonečno. Zatím je to jako… jako sotto voce…, nebo con sordini…, zkrátka jako od flašky…“. Za chvíli opakuje: „Melisma znamená nepovolit bránici! Při kleknutí také nesmíte povolit. Pokud tedy nejde o pokleknutí před popravou…“. Když umdléváme v intonaci, připomíná historku o brněnském sólistovi Bartákovi, jemuž byly věnovány Ebenovy Liturgické zpěvy, a který údajně dokázal zvednout obočí tak, že se stalo viditelným z druhé strany jeho hlavy.
V restauraci, kde jsme kdysi s oblibou vylézali na podkrovní balkónové patro, máme tentokrát rezervace v přízemí. Někdo se vejde vedle baru do bývalé černé kuchyně, zbylá většina projde za barem kolem záchodků a právě přebalovaného Fejtěte na prosklenou terasu. Jídlo i místní piva jsou ryze konzonantní. Sladká tečka je prý nejlepší v cukrárně těsně za náměstím. Legenda nelhala, sladkosti jsou super, i když spolykaného smogu z hlavní silnice je srovnatelné množství. Jó, kdo se vydá oklikou (už od restaurace boční ulicí), může si za pivovarem a parkem vyzkoušet, zda se dá přelézt dřevěná klenutá lávka přes stavidlo rybníkového kluziště, když je celém mostku vrstvička ledu. Včetně oblouku zábradlí. To pak v cukrárně jinak chutná! Ale pozor, čas letí, vzhůru ku škole a honem všichni do patra, v potoce je ondatra…
Zase dřeme část po části. Varhaník Martin má stále zacuchanější vlasy a temnější stíny pod očima. Část misere nobis zpíváme podle Honzy tak strašně trojrozměrně, že cítí naše hřeby ve svých dlaních. Aby nás utěšil, svěřuje se s dojmem, že si Pärt tímto dílem určitě něco sám léčil. Psal jej bez objednávky, pro sebe. A přidává historku, kterak kdysi Bach napsal skladbu bez fagotu, protože mu jeho fagotista – řezník prodal maso, po kterém se Bach pos…léze necítil dobře.
S Vítkem důkladně oprašujeme i své věci, a to ještě musíme před nedělním koncertem stihnout bilancovat uplynulé období a plánovat dál. Rudovlasé Zdeňce z Lípy je umožněno zazpívat si s námi Pärta na koncertě, oba nové tenoristy si dokonce Bohemiachor ponechá. Z kritiky absence a chabé přípravy vzejde požadavek definice připravenosti. Pochvalou a potleskem pro Hanku ještě projekt Hradišťan neskončil, připravuje pro nás finální vyúčtování a zpracování materiálů na památku. V roli druhého sbormistra střídá Ferina předseda Jiří, jeho výskyt je ale zatím endemický. Počet hlasovodů se zredukoval na čtyři. Protože váznou zápisy do kroniky, je odhlasováno, že zapisovatelé se budou střídat, vždy z vylosovaného hlasu. Jediný, kdo hlasuje proti novému systému, je Ferin. V prvním tahu je vylosován bas. Takže Ferin… No, tak si to teď za trest dočtěte až do konce…
Uklízíme, lavice na značky, najezte se, kde chcete (rázem ubylo mnoho Dozvukových jablek z lísky) a hurá auty do Prahy, do podzemí, do parkingů pod obchoďáky. Kdo vydržel s nervy a dal si cestou pizzu, neprohloupil, protože evangelíci si trochu protahují meš a do kostela sv. Klimenta nás pouštějí až úplně zmrzlé. Zato se ale kostel plní přáteli a dokonce dalšími, do té doby neviděnými spoluzpěváky. Úvod máme na seznámenou dole. Na kúru byste po alikvótech pátrali marně, ale většina posluchačů vydrží naši (ještě dalšími disonancemi obohacenou) verzi Pärta s vědomím, že pak určitě dáme i něco, co umíme. Koneckonců lavice byly na rozdíl od chodníku vytápěné. Odvděčili jsme se náramně. Výběr z podzimního programu vrcholil nástroji obohacenými pavlicopeckami a sukcesem, takže si někteří ještě pod dojmem stručného popisu léta s námi dali tradiční směsku v mrazu před kostelem. Tak ahoj, těšíme se, co na nás vrhne v březnu Jirka Holubec a v duchu se opatrně těšíme na opačný kontrast dneška. Na letní Severanku.

Za basisty BCH
Ferin

Leem k Ostravakum

2015_2015-04-24+BCH+Ostrava_IMGP3223.JPG.smallDo Ostravy jsme jeli hromadně vlakem, což byla nevídaná akce, díky Vojtovi Roupovi i celkem levná (v penězích) a díky bohemáčské invenci nikterak levná nebyla (co do vyznění). Leo není na podobné hrátky moc stavěnej, jejich představa se tříštila s tou naší. Jejich cestující si spořádaně sednou a spořádaně spořádají všechno, co jim stewardi pořád nabízejí, přinášejí a kasírují, ale nikde se necourají, nepostávají, nesedají na opěrky, projdou jen za nejnutnější tělesnou potřebou . . Nakonec kompromis: ano, sedli jsme na určená místa a občas si něco objednali. Ale občas někde vznikl hrozen přetékající do uličky, protože jsme si chtěli POPOVÍDAT. A potom popovídat ještě s TÁMHLE TĚMA. Ano, nepolepili jsme okna plakátky ani písmeny B-O-H-E-M-I-A-C-H-O-R, ale nástup frakce v Pardubicích vítal vlak velkým transparentem a naopak byl uvítán válečnickým tancem pod totemovým červeným vlajkobanerem. A cestou zpátky jsme nevybalili basu, ale jenom kytaru a půlku cesty zpívali a zpívali . . . Za odměnu nás Leo dovezl docela rychle a pohodlně do města kultury a brownfieldů. U tramvaje nás čekal sám Jurij, ve škole nás čekali krojovaní Ostraváci s chlebem, solí a slivovicí . . a kupa práce na novinkách.

A ustaraná Linda:

„1. žíněnky jsou pro křehké dámy. Jestli se některý pán cítí dámou, můžeme se zkusit domluvit
2. Tady u jídelny je krásný nový čistý záchod, tři kabinky. Bude společnej. Takže pánové: pisoáry nechte, choďte do kabinek a čůrejte v sedě.“

Franta:

„když v sedě, tak chceme žíněnky!“


Jurij po nás chce zpívat jako brus. Brus Wilis. Musíme zachránit celý svět.

„Krásná barva, ale noty jinak . . . to je placené sólo . . ale obráceně placené!“


Na lidovou notečku o spolupráci v hlase:

jednou ty, jednou já, někdo to tam zazpívá
jednou ty, jednou já, někdo to tam dá.


A víte, co je pařinka? Zastření hlasu „dekou“ po propařené noci.


2015_2015-04-24+BCH+Ostrava_IMGP3302.JPG.smallNa koncert jsme jeli tramvají, moc krásná vyjížďka teplým podvečerem mezi brownfieldy. Koncert v Donu Boscovi s Jurijovými učitelkami byl docela s atmoškou, jenom fotky byly zase oficiálně nepoužitelné… to je ale malá starost. Jenom za kupou práce udělané vykoukla kupa práce zbývající na Lipnici. A k tomu smutek, že Vojta se s tím s námi rozloučil…

Pecka: čtyřsetpadesátiletý Harant!

To je Pecka, králi!

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic slavil 450. narozeniny, stejně jako William Shakespeare, a naše pění v místním kostelíčku se stalo součástí této veselice.

Jinak bylo letní soustředění 2014 na Pecce běžné, všední až nudné: Ivan zase přijel v ručně postaveném Kaipanu, ke kterému podal zasvěcený výklad, obohacený líčením cesty do Británie, Lea měla potíže s ubytováním svého králíčka v nejlepším peckovském hotelu, Kámoška měl prst v dlaze po úrazu beranem, Liduška měla seklá záda, ale nebrala prášky na bolest, protože by nemohla pít víno. Hotel Roubal, kam se chodí na některá jídla, je tak malý, že stejná osoba dělá hoteliéra, kuchaře i maskota podniku, velmi podobného Hurvínkovi. Chlapci vynalezli novou hru: kombinaci volejbalu, badmintonu a ping pongu, takzvaný volejbedpong. Bed například pochází ze slova bed, protože dopad míčku na postel je aut (Matěj tvrdí, že on hrál pinglejbal). Na soustředění bylo množství dětí, za poslední řadou sopránů byla roztažena velká deka na způsob jeslí pro kojence (ani jeden ha… ehm… dítko se nejmenuje Kryštof!). Kuba neslavil, ale připomínal si své kulatiny soudkem svijan, Ferin hrál při nácviku Cormundum navzdory zraněnému prostředníku, proto byl nazýván Devítiprstým Ferinem, Evička mi četla přes rameno. A Vojta taky. Zrovna teď.

Vítek sršel energií, Šárka, Ivan a Standa pořádali klání v hlasitém spánku. Helena si přivezla zraněný kotník, kvůli kterému se nezúčastnila výletu do Krkonoš a pak absolvovala dvacetikilometrovou procházku přímo v okolí Pecky. Lufka vařila vegetariánskou stravu, kterou si přihlášení strávníci pochvalovali. Malá Alice vedla se skvělými výsledky vyjednávací válku s půlkou městyse, zejména s paní ředitelkou. Těsnou prohru utrpěla jen v boji o wifi, kterou nám nedali, aby se jim neošoupala. Stravování ve dvou hospodách a ve školní jídelně pro větší pestrost byl výkon těžko dohonitelný.

Přečtěte si celý článek Pecka: čtyřsetpadesátiletý Harant!

Maršovský marš

Domnívám se, že v prostředí masivního nadužívání všelijakých citací a parafrází se v podvědomí Bohemiachoru uhnízdila zmínka z dějin divadla Járy Cimrmana. Myslím tím tu pasáž, jak zkusili vzít do ansámblu herečku a mělo to za následek vyšší účast na zkouškách, dokonce vznik nových forem zkoušení, například herec-herečka, režisér-herečka, dva režiséři-herečka a její kamarádka atd… Obsazení v ženských hlasech máme odjakživa, ale přesto nám najednou obvyklé začalo být asi málo. Jak si jinak vysvětlit fakt, že letošek zahájil koncert tří sbormistrů, přičemž jeden povedený kousek dirigovali všichni tři sbormistři současně? A to jsme jen mlhavě tušili, že na letním soustředění zavládne jiný než obvyklý (rozumný) model: sbor pod vedením kmenového sbormistra či sbormistrů a jednoho hosta. Tentokrát žádný host, kmenový sbormistr jen jeden, zato si sbor předávalo postupně deset dalších sbormistrů s jedním vypečenějším kouskem než druhým. Většině to skutečně došlo až když si obhlédli a stáhli si materiály k samostudiu – byly toho tuny. Sotva se to dá nazvat jinak než červenec v troskách, snad s výjimkou členů s opravdu železnými nervy. Osobní vzpomínka mi vrací jen málo večerů, kdy jsem neusnul u midíků a to většina jich byla pod širákem ve vysokých horách…
Přečtěte si celý článek Maršovský marš