Leem k Ostravakum

2015_2015-04-24+BCH+Ostrava_IMGP3223.JPG.smallDo Ostravy jsme jeli hromadně vlakem, což byla nevídaná akce, díky Vojtovi Roupovi i celkem levná (v penězích) a díky bohemáčské invenci nikterak levná nebyla (co do vyznění). Leo není na podobné hrátky moc stavěnej, jejich představa se tříštila s tou naší. Jejich cestující si spořádaně sednou a spořádaně spořádají všechno, co jim stewardi pořád nabízejí, přinášejí a kasírují, ale nikde se necourají, nepostávají, nesedají na opěrky, projdou jen za nejnutnější tělesnou potřebou . . Nakonec kompromis: ano, sedli jsme na určená místa a občas si něco objednali. Ale občas někde vznikl hrozen přetékající do uličky, protože jsme si chtěli POPOVÍDAT. A potom popovídat ještě s TÁMHLE TĚMA. Ano, nepolepili jsme okna plakátky ani písmeny B-O-H-E-M-I-A-C-H-O-R, ale nástup frakce v Pardubicích vítal vlak velkým transparentem a naopak byl uvítán válečnickým tancem pod totemovým červeným vlajkobanerem. A cestou zpátky jsme nevybalili basu, ale jenom kytaru a půlku cesty zpívali a zpívali . . . Za odměnu nás Leo dovezl docela rychle a pohodlně do města kultury a brownfieldů. U tramvaje nás čekal sám Jurij, ve škole nás čekali krojovaní Ostraváci s chlebem, solí a slivovicí . . a kupa práce na novinkách.

A ustaraná Linda:

„1. žíněnky jsou pro křehké dámy. Jestli se některý pán cítí dámou, můžeme se zkusit domluvit
2. Tady u jídelny je krásný nový čistý záchod, tři kabinky. Bude společnej. Takže pánové: pisoáry nechte, choďte do kabinek a čůrejte v sedě.“

Franta:

„když v sedě, tak chceme žíněnky!“


Jurij po nás chce zpívat jako brus. Brus Wilis. Musíme zachránit celý svět.

„Krásná barva, ale noty jinak . . . to je placené sólo . . ale obráceně placené!“


Na lidovou notečku o spolupráci v hlase:

jednou ty, jednou já, někdo to tam zazpívá
jednou ty, jednou já, někdo to tam dá.


A víte, co je pařinka? Zastření hlasu „dekou“ po propařené noci.


2015_2015-04-24+BCH+Ostrava_IMGP3302.JPG.smallNa koncert jsme jeli tramvají, moc krásná vyjížďka teplým podvečerem mezi brownfieldy. Koncert v Donu Boscovi s Jurijovými učitelkami byl docela s atmoškou, jenom fotky byly zase oficiálně nepoužitelné… to je ale malá starost. Jenom za kupou práce udělané vykoukla kupa práce zbývající na Lipnici. A k tomu smutek, že Vojta se s tím s námi rozloučil…

Pozvánka na ostravský koncert

plakat-ostrava_2015_mailBohemiachor volá severomoravany! Nenechte si ujít výjimečnou příležitost a přijďte si nás poslechnout 25. dubna v 19 hodin do kostela sv. Josefa v Moravské Ostravě! V těchto končinách se nevynatrefujeme příliš často, proto neváhejte a přijďte, slibujeme, uděláme vše pro to, abyste nelitovali.

Ve společném programu s Pěveckým sdružením ostravských učitelek najdete něco starého, něco lidového, něco irského, něco severského – prostě pro každého něco.

Andělům na mé cestě: Koncert k poctě Jana Hanuše

Andelum_na_me_cesteRok české hudby už je za námi, ale ani rok právě otevřený nebude chudý na krásné příležitosti připomenout si významné osobnosti české hudby. V případě skladatele Jana Hanuše pak jde o příležitost hned dvojí: v červenci 2014 uplynulo 10 let od jeho smrti, v květnu 2015 si připomeneme rovných 100 let od jeho narození.

Zhruba uprostřed těchto dvou výročí, 17. ledna 2015, proběhl koncert k poctě Hanušovy sborové hudby i celoživotního odkazu. V podání pěveckých sborů Bohemiachor a Piccolo coro, orchestru Piccola orchestra a vokální skupiny Oktet zazněly v první řadě sborová díla Jana Hanuše pocházející z různých období jeho dlouhé skladatelské kariéry. Druhou linii programu tvořily skladby inspirované či přímo sepsané Hanušovými „anděly“, osobnostmi, které měli na Jana Hanuše hluboký a trvalý vliv: Sv. Františkem z Assisi, Williamem Shakespearem a Antonínem Dvořákem.

Koncert se konal v sobotu 17. ledna v bazilice sv. Markéty v Břevnově, v prostoru, který je s životní cestou Jana Hanuše úzce spjat.

Pecka: čtyřsetpadesátiletý Harant!

To je Pecka, králi!

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic slavil 450. narozeniny, stejně jako William Shakespeare, a naše pění v místním kostelíčku se stalo součástí této veselice.

Jinak bylo letní soustředění 2014 na Pecce běžné, všední až nudné: Ivan zase přijel v ručně postaveném Kaipanu, ke kterému podal zasvěcený výklad, obohacený líčením cesty do Británie, Lea měla potíže s ubytováním svého králíčka v nejlepším peckovském hotelu, Kámoška měl prst v dlaze po úrazu beranem, Liduška měla seklá záda, ale nebrala prášky na bolest, protože by nemohla pít víno. Hotel Roubal, kam se chodí na některá jídla, je tak malý, že stejná osoba dělá hoteliéra, kuchaře i maskota podniku, velmi podobného Hurvínkovi. Chlapci vynalezli novou hru: kombinaci volejbalu, badmintonu a ping pongu, takzvaný volejbedpong. Bed například pochází ze slova bed, protože dopad míčku na postel je aut (Matěj tvrdí, že on hrál pinglejbal). Na soustředění bylo množství dětí, za poslední řadou sopránů byla roztažena velká deka na způsob jeslí pro kojence (ani jeden ha… ehm… dítko se nejmenuje Kryštof!). Kuba neslavil, ale připomínal si své kulatiny soudkem svijan, Ferin hrál při nácviku Cormundum navzdory zraněnému prostředníku, proto byl nazýván Devítiprstým Ferinem, Evička mi četla přes rameno. A Vojta taky. Zrovna teď.

Vítek sršel energií, Šárka, Ivan a Standa pořádali klání v hlasitém spánku. Helena si přivezla zraněný kotník, kvůli kterému se nezúčastnila výletu do Krkonoš a pak absolvovala dvacetikilometrovou procházku přímo v okolí Pecky. Lufka vařila vegetariánskou stravu, kterou si přihlášení strávníci pochvalovali. Malá Alice vedla se skvělými výsledky vyjednávací válku s půlkou městyse, zejména s paní ředitelkou. Těsnou prohru utrpěla jen v boji o wifi, kterou nám nedali, aby se jim neošoupala. Stravování ve dvou hospodách a ve školní jídelně pro větší pestrost byl výkon těžko dohonitelný.

Přečtěte si celý článek Pecka: čtyřsetpadesátiletý Harant!

Pachatel se vrací na místo činu

obec-peckaLetošní letní soustředění se po roce opět vrací do (pod)Krkonoš(í), tentokrát se na pět dnů usídlíme v malebné Pecce. Čeká nás studium moldavských, rumunských a ruských sborových skladeb a samozřejmě také příprava na lednový koncert z díla Jana Hanuše. Koncerty budou dva, oba v sobotu 9. srpna – první ve 14 hodin v Dolní Kalné a druhý v 19 hodin v Pecce. Budete-li mít cestu kolem, budete vítáni!

Maršovský marš

Domnívám se, že v prostředí masivního nadužívání všelijakých citací a parafrází se v podvědomí Bohemiachoru uhnízdila zmínka z dějin divadla Járy Cimrmana. Myslím tím tu pasáž, jak zkusili vzít do ansámblu herečku a mělo to za následek vyšší účast na zkouškách, dokonce vznik nových forem zkoušení, například herec-herečka, režisér-herečka, dva režiséři-herečka a její kamarádka atd… Obsazení v ženských hlasech máme odjakživa, ale přesto nám najednou obvyklé začalo být asi málo. Jak si jinak vysvětlit fakt, že letošek zahájil koncert tří sbormistrů, přičemž jeden povedený kousek dirigovali všichni tři sbormistři současně? A to jsme jen mlhavě tušili, že na letním soustředění zavládne jiný než obvyklý (rozumný) model: sbor pod vedením kmenového sbormistra či sbormistrů a jednoho hosta. Tentokrát žádný host, kmenový sbormistr jen jeden, zato si sbor předávalo postupně deset dalších sbormistrů s jedním vypečenějším kouskem než druhým. Většině to skutečně došlo až když si obhlédli a stáhli si materiály k samostudiu – byly toho tuny. Sotva se to dá nazvat jinak než červenec v troskách, snad s výjimkou členů s opravdu železnými nervy. Osobní vzpomínka mi vrací jen málo večerů, kdy jsem neusnul u midíků a to většina jich byla pod širákem ve vysokých horách…
Přečtěte si celý článek Maršovský marš

10 a jeden sbormistr v Krkonoších

Bohemiachor se chystá na své letní soustředění a poprvé se sjede v Horním Maršově. Soustředění je interně nazvané Bohemiachor sobě. Tentokrát si totiž se sborem vyzkouší pracovat deset sbormistrů přímo z řad jeho zpěváků. Každý si veze svoji srdcovou skladbu a na té bude se sborem v rámci soustředění pracovat. Skladby pak zazní na závěrečném koncertě. A ten nebude jeden, ale rovnou dva! Oba se uskuteční v sobotu 10. srpna, první ve 14 hodin v kostele v Dolní Kalné, druhý pak v 19 hodin v kostele v Horním Maršově. Budete-li poblíž, přijďte, potřetí už se koncert nebude opakovat!

Hluk v Chocni nad Tichou Orlicí

Choceň je úhledné městečko kousek za Pardubicemi, myšleno cestou na Moravu (opačně pochopitelně před Pardubicemi).

Díky tomu jsme na koncertě měli Jirku Kosinku a Zuzanku Kárníkovou a taky Terezku Weissovou … stejně jako neexistuje vyléčený alkoholik, ale pouze alkoholik abstinující, neexistuje bývalý člen Bohemiachoru, ale člen na trvalé dovolené – kdykoli se vyskytne, hned zapadne do party a jeví příslušnou dávku bláznivosti, která je pro členství nutná. V pravidlech sic stojí, že se přijímají členové na základě svých hudebních schopností, ale není to přesné, bláznivost je stejně nutná i když nedeklarovaná… koneckonců noví členové (Honza P, Petr a jim podobní) mohou být dobří pěvečtí sboristé i sboroví zpěváci, ale především zodpovědně splnili úkol převzít štafetu šílených pařičů do rána bílého – a to ještě v tento čas nemáme jarní rovnodennost. Kouče jim dělal pochopitelně Mára… Novinky jsou zase těžké, ale jednu jsme dokonce dali na koncertě. Matěj se ukázal jako udatný ugrofinský specialista, simultánně ho překládala Péťa, zatímco sbor vrněl kol kostela (pochopitelně uvnitř)… zato Aleluja nám poněkud zabloudilo a řemen měl velmi namále … Jackson (pro tentokrát Gabriel) nám dělal radost hlavně tou cellní krásou, sakra ta Zuzanka V. (čili Pátá?) je tak šikovná, těžko říct jestli je víc krásná nebo šikovná se šmytcem … to je ale barvička! Tohle soustřéďo dotáhlo na samý okraj plnění hlasů – na stránkách bude vyměněn nápis „Hledáme tenory“ za nápis „poslední dvě volná místa v tenorech“. Známý náš příznivec Vladimír nebyl zavzat pro své basové založení a dost nám to bylo všem líto … Michal nezklamal a i choceňské paní a dítky dokonale zblbnul, po zakončení zkoušky společné skladby dokonce škemraly „ještě“. Jeho vylepšení spirituálu : v této sloce s e tyhle kousky nebudou zpívat, ale budete otevírat ústa a držet rytmus a spád, nezaznamenali členové přišedší až v pozdní čas, protože zpívali v pražském Vítu, takže na vystoupení byli veeeelmi překvapeni… Makalo se docela pilně a Michal nám dobře a logicky vysvětlil, že odvracet sbormistra od náhle propuklé lásky k jednomu stylu a období je nejen namáhavé a škodlivé, ale hlavně marné… a že k lásce k pekelně těžké moderně jsme ho dotlačili my, takže si za to můžem sami. V nových skladbách je kdeco těžkého, například jedna má v basech des a druhá dokonce cis, to je co? Řada členů přijela očividně chorých nebo po nemoci, někteří dokonce před nemocí, ale snad nepřijel nikdo mrtvej, protože to už by bylo vážně divný … zajímavé je, že všichni odjížděli v lepším stavu. Jenom zdraví co zpívali celou noc vypadali naopak hezounce zničeně, takže rovnováha zůstala zachována.

Kostel tam mají barokní, strašně studenej a narvanej lidma. Nikdo nám nevyčítal, když jsme přidali nesakrální (no, ještě to tak, při tom všem ještě sakrovat) Vlčinskou včetně dramatické chorošky. Jestli ovšem se to neprojevilo v neděli, kdy na nás poslali mimořádně mizernou obsluhu v hospodě a nemébně nevrlou, pomalou a nevlídnou pokladní na nádraží … ale zase domácí pán Jiří byl docela naměkko a rovněž účast místních na mejdanu byla velmi aktivní … hlavně ta Orlice, jarně plná vody a síly byla taková nemaloměstská, to nejde okecat. Takže docela spokojenost, že jo? Vitekr se nám fakt povedlJ A výbor maká, nenápadně a furt. To je důležité, protože se nesmí poplašit ti, kteří štafetu převezmou příště.

Proč je zápis o tomto soustředění tak zmatený a kličkující? Protože jsme bydleli na zámku, Teda v jeho části, která je hudebkou. Vyleze-li se po schodech, je tam šatnička, která velkými dveřmi ústí přímo do učebny dechů, plné dechů (a očividně i vzdechů), která je průchozí do malé úzké a velmi temné chodbičky, která vychází malými schůdky na pódium sálku, ve kterém jsme cvičili. Za pódiem je další učebna, docela překvapivě… Druhý východ z šatny vede do klikaté, rovněž úzké chodbičky (Alice prý zatáhla břicho, ale stejně se nedalo podle ní projít. Lucka se o to ani nepokoušela, i když její pocit, že po ní v cukrárně pojmenovali „pražskou kouli“ je mimořádně subjektivně nepřesný, protože je moc krásná mamina. Kolem Lindy se projít myslím ještě dá.). Chodbička se větví – doprava najednou otevírá dveře do tanečního sálu, kdy jsme se snažili spát za pozoruhodného výkonu chrupajících členů, jednak doleva dál k menším špeluňkám a kancelářím. A záchodům. Taneční sál má spojku s koncertním sálkem, pochopitelně přes temnou chodbičku, což je bezva, protože dvojí dveře oddělily pařírnu a ležení velmi dokonale. Chodbička, o které jsem psal, se dvakrát lomí a je osvětlována světlem na fotobuňku, takže pařiči hledající záchod pořád rozsvěceli, musela to spravit čepice na fotobuňce… konvice vyhazovaly pojistky a nahazovat je chodili pouze znalí, protože neznalí by mohli bloudit celou přestávku … ale jak sekaná tak buchty darované místními byly prostě LUXUSNÍ, tak kampak bychom chodili … a schody od ředitelny vůbec nevedly ke vstupu natož k pánskému záchodu v přízemí… takže v tom krásném bludišti se dalo zažít spooousta legrace a to jsem popsal sotva třetinu… a bludiště na ploše dvou průměrných českých bytů je opravdu invenční záležitost! Ale holt se potom těžko hledá jiný styl kronikářské práce než poněkud klikatý, ztrácející se a občas se samoúčelně cyklící. Tak raději končím!

 

Bohemiachor poprvé v Chocni

Další soustředění našeho sboru už je na dohled – druhý březnový víkend přijede Bohemiachor do Chocně. Se sborem bude pracovat pouze hlavní sbormistr Michal Hájek, ovšem o nová setkání nebude nouze, čeká nás družení s místními sbory Cantus a Zvukoboráček, vystoupíme i na společném sobotním koncertě. Pokud to máte blízko, přijeďte se podívat, další možnost vidět Bohemiachor bude až v květnu.

Tři králové a tři sbormistři

Lednový koncert Bohemiachoru (6. 1. 2013 v Praze) byl svátečním okamžikem a oslavou – na pódiu se setkali tři sbormistři: Jan Staněk, Libor Sládek a Michal Hájek. Aneb – setkání otce zakladatele, jeho dlouholetého souputníka a současného sbormistra. Koncert byl připomenutím letošních bohemiachořích dvacetin, zároveň rozlučkou Jana Staňka se sborem a v neposlední řadě mimořádně pestrým hudebním zážitkem.